NEPROŠLO CENZUROU: Tradiční průběh porady Lví tlapou aneb portrét noční můry každého redaktora

Angie Claire Silvery

Zděšeně prchám do komnaty nejvyšší potřeby. Cítím totiž ve vzduchu malér. Hodinky mi ukazují za několik vteřin sedm. A v sedm začíná porada Lví tlapou. Udýchaně vběhnu před skrytý vchod a snažím se násilím vecpat do komnaty. Ta se však pro mé oči otevře až za chvíli. Po sedmé večerní.

Silvery, zase pozdě! Tentokrát dokonce o šest vteřin! Klečet na hrách! zahřímá mi jen kousek od ucha šéftlapka, v rukou držíc nebezpečně dlouhé ukazovátko, kterým mi šermuje u obličeje, až mám strach, že mi hodlá vypíchnout oko. Roztřesou se mi kolena, nezmáhám se ani odporovat a pokorně jdu směrem ke koutku, kde se na mě šklebí Jones.

Za co jsi tu ty? syknu polohlasně. Prý rebelie nebo co, přitom ani nevím, co to slovo znamená, odpoví mi Mike a hned pokračuje: Chtěl jsem jen, aby všem redaktorům šéfík zvýšil plat z pěti svrčků měsíčně na deset svrčků. Jen hlasitě polknu a raději se dobrého spolužáka už na nic neptám.

Mezitím madam Olivka, jak si nechává říkat (respektive jak nás nutí říkat), vojenským krokem podupává na stupínku a oddechuje jako rozzuřený býk. Její oči nabraly barvu krve a všichni moc dobře víme, co to znamená. Opět se projevují příznaky jejího vážného onemocnění, kvůli kterému se dostává do mozku méně kyslíku a ona se chová šíleněji než obvykle. Odborně se tomu prý říká CHNK neboli chronický nedostatek kofeinu, ovšem my to nenazýváme jinak než absťák.

„Kryjte se, kryjte se,“ slyším úzkostlivě mumlat madam Bete, která před sebou pomalu rozevírá svůj deštník s růžovými srdíčky, „už začnou padat jedovaté sliny.“ A opravdu. Po chvíli naše šéfredaktorka vaří a bublá jako pravý papiňák, jen vybouchnout. „Kafe! Kde je to mé černé tekuté zlato?! Jaktože mi ještě nikdo nepřinesl můj večerní hrnek kávy?!“ Všichni nadskočíme, když madam Olivka bouchne pěstí do stolu a pak hlasitě proklíná všechny kouzelníky svého rodu až do dvacátého pokolení za tu bolest, kterou si svou cholerickou povahou způsobila.  

„Elisabeth! Okamžitě vstaň, utíkej do Velké síně a urychleně mi přines veškeré zásoby kávy, které tam uvidíš. Plné hrnky klidně trhej i z rukou profesorů a studentů. Je mi to jedno, můžeš použít i hůlku, nehty, zuby, rukojmí, cokoliv, jen potřebuji svou dávku kofeinu!“ sesílá blesky šéftlapka a Eliska se pokorně zvedá ze svého místa a se strachem v očích opouští komnatu.

Po tomto děsivém představení se rozhostí v místnosti ticho. Nikdo ani nemuká a všichni čekají, jakým směrem se bude porada ubírat dál. Rozhodně růžově to nevidí ani největší optimista z nás. Když tu náhle se ozývá ten nejstrašidelnější zvuk. Zní to, jakoby se hroutil strop, a všichni se polekaně otáčíme za zdrojem. Tím směrem však spatříme pouze pobledlého a pohublého Nebelbracha, který se třesoucí rukou hlásí. Madam Olivie ho ale stále nevyvolává, a tak po několika minutách sebere všechny zbytky své kuráže a zesláblým hlasem praví: „Už mi zase kručí v břiše. Nemohli bychom prosím na poradě opět zavést příděly řízků? Uniforma na mě jen visí. Podívejte,“ a celému redakčnímu štábu demonstrativně ukazuje plandající rukávy své košile. „Vždyť já nejsem schopen ani bez masa přemýšlet,“ fňukne ještě a rychle zmlkne, protože pozoruje právě brunátnějící obličej šéfredaktorky.

Ta se na něj zle podívá a začne horečnatě gestikulovat rukama a nohama, jak jsou všichni redaktoři jen líní, drzí a zpupní a bez patřičné morálky a úcty k vrchní velitelce (poznámka redaktora: tou pravděpodobně myslela sebe). Avšak znovu se její zlost nevyplácí. V tu chvíli totiž s vítězoslavným výrazem ve tváři vchází do komnaty nejvyšší potřeby Eliska, nesoucí v rukách několik hrnků po okraj naplněných tekutým černým zlatem. Madam Olivka však zrovna předvádí Nebíkovi svůj válečný postoj a s napřaženou rukou mávne do prostoru a… sráží Elisabeth i s jejím pokladem.

Jako ve zpomaleném filmu všichni sledujeme hrnky vyražené z dívčiných rukou, následně letící hrnky, pak hrnky dopadající na podlahu a nakonec jen pár střepů a obrovskou černou bažinu.

„Kafe!“ zakňourá madam Olivka, zapomene na všechnu svou bojovnost, hrdost a eleganci (kterou u sebe vidí stejně jen ona) a vrhá se k zemi zachránit nezachranitelné. Svým jazykem ale dovedně vysává veškerou černotu z dřevěných parket. Právě žije ve vlastním světě, a tak si ani nevšímá našeho sborového pokývnutí, které naznačuje taktický ústup. Opouštíme tedy jako potápějící se loď místnost i svou šéfredaktorku, zanechajíce ji ve stavu divé zvěře. Však ona se nám brzy pomstí. Za měsíc. Na další nesnesitelné poradě.

Komentáře

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 5 + 6 (slovem)?
Akce

Přehled komentářů


Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz