Pod vlivem škrken

Na svou návštěvu sídla redakce časopisu Jinotaj jsem se – jako ostatně každý dobrý novinář – poctivě připravila, abych věděla, do čeho jdu. Při představě chaotické místnosti plné podivných bzučících přístrojů, jmelí plného škrken a rozespalých pisálků se mi mírně podlamovala kolena, obzvlášť když mi došlo, že ze své návštěvy budu muset sepsat smysluplnější článek.
Těsně před odletem do této exotické krajiny (čti jinotajské redakce)  jsem proto trochu zapátrala v aktuálních zdrojích a zjistila, že celý tým časopisu prošel od doby svého vzniku neuvěřitelnou přeměnou, vystřídala se tam až děsivá spousta tváří a současným šéfíkem téhle podivné bandy je nějaký Alfred Zimník, který jako první přišel s nápadem na strašibrýle, je vášnivým milovníkem golfu a nesnáší příliš horký grog.

Ihned po přemístění do větrem ošlehané krajiny mi bylo jasné, že jsem se ve svých představách ani v nejmenším nepřepočítala. Sídlo Jinotaje tvořil jeden miniaturní domek uprostřed ničeho, všude kolem se rozprostíraly dlouhé lány luk a polí, které ohraničovala jen na několika místech divoce rostoucí křoviska.
Se zápisníkem a nervy ohlodanou tužkou v ruce jsem se tedy vypravila do domečku, který tak trochu připomínal letní chatku, kde vás babička přecpe borůvkami a ostružinami, že vám je ještě druhý den zle. Hned u dveří mě přivítal nepříjemný zápach linoucí se – jak jsem později zjistila – z neprostorné zašpiněné kuchyně, kde ve dřezu plavaly jakési zvláštní druhy hub. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ze všech stran mě obklopovaly letité pláště, které byly navlečené doslova na všem – kromě klasického věšáku i na dveřích, poličkách, některé jen tak levitovaly ve vzduchu. Po studené podlaze, která kdysi bývala bílá (dnes ji pokrývala silná vrstva slámy), jsem došla do jediné další místnosti, kterou malá ubikace oplývala.
U letitého stolu tam na rozvrzaných různobarevných židlích seděla celá slavná redakce plátku. Podle odhadu ji mohlo čítat tak deset členů různého věku, vzhledu i pohlaví – šlo o vskutku hodně různorodou partičku. V jejich čele trůnil hubený a vytáhlý šéfredaktor Alfed, který se právě něčemu smál tak, že málem přepadával ze židle. Úzký černý knírek se mu na koncích kroutil tak, jako to nosívají muži od cirkusu, komický vzhled doplňovala netradičně střižená bradka.
Chvíli trvalo, než si mě v tom zmatku Alfred všiml. Když ho však na moji přítomnost všímavější redaktoři upozornili, zvedl hlavu, slavnostně se postavil, až se téměř skácela polovina prázdných sklenic, jimiž byl stůl obložen, a s přátelským úsměvem mi natahoval ruku. 
„Dobrý den, já jsem ze Lví Tlapou, minulý týden jsem Vám psala sovu,“ automaticky jsem zahlásila, to aby snad nedošlo k nějaké mýlce. Šéfredaktor mě však okamžitě umlčel, rukou mi pokynul k jedinému volnému křesílku v místnosti (ta ostatní, která se krčila kolem umolousaného stolku, byla zavalena harampádím různého druhu a stáří, některé podivně zapáchalo) a sám se vrátil na své místo.
Překvapeně jsem se proto posadila a vyčkávala, co se bude dít. A ono, abych byla upřímná, se nedělo zhola nic, co se vydání nového čísla časopisu týče. Naopak po mém příchodu redaktoři plynule navázali na přerušenou debatu – postarší muž se zrovna ptal ženušky ve středních letech, kdy si myslí, že je nejlepší přesazovat Škrtidub, dvě zhruba devatenáctileté slečny si vedle navzájem radily, který nápoj lásky účinkuje úplně nejlíp. Byl tam taky poměrně mladý muž, který mi něčím připomínal každého mudlovského astrofyzika, s nímž jsem se kdy setkala, vedle něj z jedné strany kdysi přitažlivá blondýnka, jež však už dávno ztratila svoje kouzlo, a z druhé zarostlý tlouštík, který právě na stole pořádal červo-šnečí závody. Nejspíš z toho bude hit nového čísla.

Když jsem to tak všechno přelétla očima, bylo mi jasné, že z takové spoušti rozumný článek nevytvořím, ani kdybych si ho měla celý vycucat z prstu. Tohle mi totiž nikdo neuvěří.
Po dlouhých úvahách, kdy na mě stačilo zaútočit hejno malých létajících fretek křížených s jezevčíkem a redaktor-astrofyzik mě stihl důkladně polít vlažnou kávou, mě napadlo alespoň udělat rozhovor s šéfem Alfredem, když už jsem sem vážila tu dlouhou cestu. Třeba by z toho článku mohlo nakonec přece jen něco být!

Vyčkala jsem na vhodný moment a potom se k Alfredovi opatrně přiblížila. Před sebou měl grog s ledem a růžovým brčkem a právě o něčem důležitě diskutoval s blonďatou redaktorkou. Když se na chvíli odmlčeli, obrátila jsem se na Alfreda s prosbou o krátký rozhovor. Nic nenamítal, vcelku šťastně mě za ruku (to asi abych se neztratila) odvedl do kuchyňky, kde začal připravovat svačinu (ředkvičkovo-mrkvovou pastu se sladkým pečivem) a čekal na mé všetečné otázky.

„Jak dlouho už redakci vlastně vedete?“ začala jsem zlehka.
„No, vidíš to, děvenko, za chvíli už to bude dobrých… patnáct let? Nebo tak nějak. Už ani nevím, my tady na čísla moc nehrajem.“
„Chápu. Vy jste tedy Jinotaj převzal od pana Láskoráda?“
„No to se rozumí, že jo. Teda vony s tím byly docela voplétačky, ale nakonec to tak dopadlo. Xenophilius byl fajn týpek, ale vést redakci, to mu moc nešlo. To teď se voproti tomu máme pohádkově,“ dodal pyšně Alfred.
„Chcete asi říct, že se redakce pod Vaším vedením dost rozrostla…“ pokusila jsem se vrátit rozhovor zpátky na alespoň trochu profesionální úroveň.
„No to jo, to určitě jo. Předtím to ďál kdo? No von, Xen. To teď koukej, děvenko. Všaks viděla sama, kolik máme dobrejch lidí. Ale vony v tom hrajou taky hodně škrkny, ale to bys ty, děvenko, nepochopila.“ Neodvažovala jsem se nic namítat, protože škrkny jsou pro mě asi stejnou záhadou, jakou je Alfredovi slovo "deadline".
„Hmm. Ještě by mě zajímalo, jak to funguje – má každý redaktor na starosti svou rubriku, nebo jak vy to vlastně dělate?“
„No to já nevím. Teda jako…“ zarazil se Alfred, protože mu nejspíš naskočilo, že jako šéfredaktor by takové věci vědět měl.
„Jako to záleží na nich, že jo. Když chtěj, tak píšou. A pak to dám někdy dohromady a je z toho číslo a lidi to kupujou a jsou nadšený. Sám si myslim, že je to o moc lepší, než kdyby nad redakcí stál někdo, komu by šlo jenom o vejdělek. Takhle to jde všechno vod srdce. A kolikrát jsou to fakt moc zajímavý věci, i třeba věděcký.“
„Jistě. Ehm… tak já Vám asi děkuji, to mi bude pro potřeby rozhovoru stačit,“ prohlásila jsem, když jsem si všimla, že zeleninová břečka je téměř hotová a Alfredův přátelský úsměv slibuje pozvání na tuhle náramnou baštu.

Urychleně jsem se proto rozloučila a kvapně vyrazila z domku. Ještě než jsem se přemístila zpátky do Prasinek, napsala jsem do svého bločku tlustým velikým písmem „BLÁZINEC“.
Zaklapla jsem zápisník a s hlasitým PRÁSK zmizela.

Komentáře

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 4 + 3 (slovem)?
Akce

Přehled komentářů


Napsal: Celestýna Warbecková Dne: 21.05.2017 ve 17:30

Furt lepší než Denní věštec v 90'. Normálně o mně roznášeli drby! Díky bohu za slečnu Niane!

Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz