I knihy mají své sny...

Angie Claire Silvery
Jsem stará, tlustá, zaprášená kniha. Tedy alespoň se to o mně říká. Já si však připadám mladě, zachovale a hlavně hubeně. Kdysi, před dávnými a dávnými časy, mě napsala Batylda Bagshotová, čarodějnice, která se zajímala o historii Vás, nadaných lidí. Jmenuji se Dějiny čar a kouzel. 
Pokud si myslíte, že knihy celou dobu jen leží na polici a nadšeně čekají, kdy si je nějaký nevzdělaný kouzelník vezme do ruky, aby je umastil, byli byste na omylu. I my prožíváme své životy, ostatně jako všechny magické předměty, i my máme duši. I my sníme o jiném, lepším životě, i my se bojíme dne, kdy nás někdo zničí. 
Už mnoho desítek let sídlím v knihovně Bradavické školy čar a kouzel. Občas se nudím, občas zjišťuji drby od okolních bichlí. Když sousedíte s Úvodem do přeměňování a Kouzelnickými odvary a lektvary, musíte už předem předpokládat, že zrovna s nimi si moc zábavy neužijete. Raději se modlete, aby vás knihovník nesprávně zařadil a posadil třeba vedle bestsellerů Rity Holoubkové. To je pak jiná zábava! 


Ležím si tak na své polici v záři slunce a přemýšlím, kdo ze mně konečně smete tu vrstvičku prachu (do závěrečných zkoušek ještě zbývá dlouhých čtrnáct dní). Když tu ucítím, jak do mně někdo strká a já padám z police na tvrdou a studenou dlažbu. 
"Bídáku! Vandale!" chce se mi křičet, ale dusím se záložkou s ohavnými skřítky, na které je rukou ozdobně napsána zkratka čehosi, co si říká "spožús". Symbolicky se otevřu na straně 145, která pojednává o tom, jak byli kouzelníci zapletení do požáru Alexandrijské knihovny. 
Mé desky ucítí studené bílé ruce jakéhosi kluka se zrzavými vlasy. 
"Hej, Harry, tohle budeme taky potřebovat! Teda pokud si nepíšeš jako my ostatní poctivě zápisky z Binnsových hodin!" vyprskne smíchy můj únosce a podívá se na svého kamaráda s kulatými brýlemi a černými neposednými vlasy.
Ten jen ležérně pohodí hlavou a sedne si s kupou knih k nejbližšími stolečku. Cítím, jak se nesu týž směrem a mezitím bojuji se záložkou, které se chci konečně, po dlouhých třech měsících, zbavit. Ztěžka dopadnu na ebenový stůl a kolem mě se rozprostře mrak prachu. 
Oba chlapci hlasitě kýchnou. 

"Teda mám takový dojem, že kromě Hermiony si tenhle salát asi nikdo nepůjčuje," utrousí zrzavý kluk a já marně přemýšlím, o jakém salátu to mluví. V knihovně je přece jídlo přísně zakázáno?! 
Černovlasý kouzelník ale jen něco zamručí v odpověď, jeho rezatý parťák se však nedá tak lehce odbýt upřeně se na něj podívá. 
"Harry, hej, Harry, co ti je? Celý den jsi skoro nepromluvil. Začínáš mi připomínat Hermionu a její předzkouškovou paniku. Snad ses nerozhodl letos získat ze všech předmětů Vynikající? Já myslel, že na Vynikající aspiruješ jen v Lektvarech!"
Harry opět něco zamručí a po notné chvíli se na svého kamaráda zahledí a s vážným tónem v hlase odpoví: "Myslím, že jde po mně Voldemort. Už zase se mi o něm zdálo. Mířil na mě hůlkou a vykřikoval u toho prapodivná kouzla." 
Na okamžik se odmlčí a pak tajemně pokračuje: "Asi mě chtěl nejdříve mučit a pak chladnokrevně zabít..."
Ron jen zalapá po dechu. 

Chlapci, ponoření do svých hlubokých a tristních myšlenek, nevěnují pozornost tomu, co se ve mně píše. Se zakaboněnými obličeji se poddávají svému strachu a ani za mák je nezajímá, jaká tajemství a jaké příběhy ukrývají mé stránky. 
Aby aby nebylo všemu tomu trápení, které mám, dost, zrzavý kluk vytáhne ještě stále zamračen svačinu a pustí se do ní zrovna nad mými krásnými, čistě nažloutlými stránkami. 
"Když si pomyslím, jaký jsem měl strach ze zkoušek. A tebe chce přitom zabít Vol... Ty-víš-kdo..."
Dýňová paštika se uvolňuje ze sendviče a pak, jak ve zpomaleném záběru, sleduji tu skvrnu, jak padá, padá stále níž, až se v celé své tučné kráse vpíjí do starých pergamenů.

Chce se mi křičet, kopat, řvát, ale s hrůzou si uvědomuji, že jsem jen knížka, která předává vědění. Nic více, nic méně. A tak jen tupě ležím na desce stolu a modlím se k samotnému Merlinovi, abych se nedočkala ještě něčeho horšího. 
Harry se najednou prudce postaví, zakroutí hlavou a vyčte svému kamarádovi: "Já ti líčím strasti života Vyvoleného, a ty se tu cpeš! Měli bychom vymyslet plán, jak Voldemorta zastavit. Tolika lidem v mém okolí může ublížit, jen aby se dostal ke mně..."
Ron si rukávem utře drobečky z pusy a aniž by si všiml výrazně oranžové skvrny o velikosti galeonu na mé stránce, energicky mě zavře, až vazba zaúpí. "V tom případě nemá cenu se učit na zkoušky. Jdeme bojovat. Jdeme ukázat Ty-víš-komu, že se nevzdáme!"
Po tomto nepříliš podařeném proslovu mě bere Ronald do ruky a pokládá mě na volnou polici. Nutno podotknout, že jsem v naprosto jiném regálu, než z jakého mě chlapec vytáhl, ale cítím se šťastná. Konečně jsou ty umaštěné pazoury daleko od mých pergamenů a vazby. 


Trhnutím se probouzím. Slunce už nabralo odstín oranžády a já ležím v polici, stále krásně žlutě čistá jako prve. Žádná skvrna od paštičky, žádné mastné otisky prstů na mé vazbě. Vše je, jak má být.

Komentáře

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 8 + 7 (slovem)?
Akce

Přehled komentářů


Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz