Angie Claire Silvery: „Jsem prostě pilná včelička.“

Angie Claire Silvery jistě nemusím představovat, v kolejním vedení není žádným nováčkem, s prefektským odznakem na hábitu ji navíc na škole potkáváme již pěkných pár týdnů. Přesto je ale jisté, že existuje spousta věcí, které o ní ještě nevíme. Navíc měsíc září s sebou přinesl pár otázek, na které nám, jak pevně doufám, může právě ona poskytnout kýžené odpovědi. Pozvala jsem ji proto na soukromý rozhovor do Komnaty nejvyšší potřeby a jeho přepis vám nyní s radostí předkládám...

B.O.: Slečno Angie, předně vám děkuji, že jste si na čtenáře Lví tlapou udělala čas a poskytnete mi pro ně rozhovor. - usměje se -

Musím přiznat, že mě těší, že ho s vámi pořizuji zrovna já, protože už od vydání minulého čísla našeho časopisu bych vám chtěla položit jednu důležitou otázku. V minulém čísle se totiž v článku „Obrazárna válí aneb kudy vede cesta k červeným péčkům“ objevila spekulace o důvodu, proč se tolik nebelvírských správců obrazárny stalo prefekty. Podle autora onoho článku jde jednoduše o to, že se naši správci v obrazárně dostávají k tajnému fotoarchivu koleje, ve kterém se nacházejí kompromitující fotografie jistého bývalého člena Nebelvíru. Já je potom uplácím odznaky, abych si zachovala jejich mlčenlivost. Mohla byste se tu k této problematice vyjádřit? Skutečně jste se v naší obrazárně setkala s nějakým kompromitujícím materiálem? - upřeně se na slečnu zahledí pohledem víte-co-máte-říkat a čeká na odpověď -

A.C.S.: - zčervená a snaží se mluvit co nejklidněji - Abych řekla pravdu, pár opravdu zajímavých fotografií se v kolejní obrazárně nachází, ale rozhodně nejde o nic, co by zbytek hradu snad nesměl vidět. Navíc se obávám, že většina těchto obrazů byla poslední správkyní odnesena do jejího pokoje. - zčervená ještě více -

B.O.: - zbystří - Tou poslední správkyní myslíte sebe, nebo slečnu Cecilku? Nebo naopak vaši předchůdkyni?

A.C.S.: Myslím tím sebe. - co nejtišeji zašeptá -

B.O.: - šokovaně zvedne obočí - Ah tak! Eh... a jistě máte na mysli ony fotografie z rozlučkového večírku s mým předchůdcem, profesorem Papulkou! - křečovitě se zachichotá - Chápu, ty by chtěl mít v ložnici určitě každý. Doufám, že je ale vrátíte, aby si je mohli prohlédnout i další správci obrazárny, jsou to krásné a dojemné fotografie! Nicméně ale tedy, nemyslíte že byste svůj odznak nosila právě pro shlédnutí těchto takříkajíc rodinných momentek naší koleje?

A.C.S.: Samozřejmě. Obrazy pana Papulky by chtěl mít v ložnici přece každý. - pobaveně zamrká -
Ohledně odznaku, který nosím, upřímně doufám, že mi nebyl dán z důvodu zhlédnutí zmíněných fotografií. Určitě by mi udělalo větší radost, kdyby to bylo díky mým přirozeně vůdcovským schopnostem, že jsem nyní prefektkou. Ale to vy asi víte lépe. - zasměje se a podívá se tázavě na madam -

B.O.: Přesně tak. Přirozené vůdčí schopnosti, kvalita osobnosti, komunikativnost a pracovitost, to jsou přesně ty důvody, proč odznak nosíte! - široce se na slečnu usměje - Doufám, že tímto dostali všichni hnidopichové, šťouralové a muži-v-rudé-kápi kýžené odpovědi. Děkuji vám, slečno.

Abychom se ale tedy posunuly dále - do funkce prefektky jste nastoupila po kolejním miláčkovi, panu Oliverovi. Jak v tomto světle svou pozici berete? Bojíte se možného srovnávání? Protože je asi jasné, že pan Oliver bude alespoň části koleje po všech těch letech ve vedení Nebelvíru nějakým způsobem „chybět“. Nebo to naopak vnímáte pozitivně, jako výzvu a dobrou příležitost dostat ze sebe to nejlepší? A nebo si s tím hlavu vůbec nelámete?

A.C.S.: Hlavu jsem si s tím lámala od začátku, co jsem se dozvěděla, že budu nahrazovat právě Olivera. V záchvatu paniky jsem uvažovala dokonce i o odstoupení, ale jelikož se tak snadno nevzdávám, nakonec jsem se se svou pozicí smířila. Srovnávána pravděpodobně některými budu a rovněž očekávám, že to nedopadne zrovna nejlépe. Pro mě je však nejdůležitější, abych byla spokojená sama se sebou a aby byli se mnou spokojeni hlavně ti lidé, kterých si v koleji nesmírně vážím.

B.O.: To je myslím moc dobrý přístup. Dokonale nebelvírský. - usměje se - Nicméně, když už jsme u pana Olivera – povězte mi, vyklopla jste už někoho do jezera? Jak vám to šlo? - culí se -

A.C.S.: - očima poděkuje madam za podporu - Ano, právě zmíněného Olivera jsem si dovolila kopnout, zatím ještě nikoho jiného. Ale mělo to opravdu oprávněný důvod. Nevím však, jak moc skvělou techniku měl můj kop, avšak za úspěch považuji už jen to, že jsem se strefila do jezera a ne někam jinam. - zasměje se - Už si však na dalších pár adeptů brousím zuby. Tedy chci říct boty. - při té představě se jí rozzáří oči -

B.O.: No to máte pravdu, kdyby chudák přistál v blátě vedle jezera, asi by vám nepoděkoval. - rozesměje se - Prozradíte, na koho si brousíte boty? Aby se třeba dotyční mohli mít na pozoru...

A.C.S.: Nerada bych to zatím rozhlašovala veřejně. Třeba se ti dotyční změní, právo na druhou šanci má každý. Avšak častí hosté Velké síně či Tří košťat možná tuší, koho tím myslím. A prozradím, že tuší správně. - mrkne na madam -

B.O.: Rozumím. - mrkne zpátky na slečnu - Prefektkou jste vlastně už dva měsíce, takže už určitě dokážete porovnat svůj studentský život „před odznakem“ a „s odznakem“. Je to pro vás hodně jiné? Nebo více méně fungujete pořád stejně?

A.C.S.: Určitě se mi život nepřevrátil vzhůru nohama. Taková změna zase nenastala.
Ale celkově se snažím být pro kolej co nejlepším vzorem, i když vím, že mám opravdu značné mezery. - uculí se -
Zatím mi ale ty všechny studentské a prefektské "povinnosti" většinou spíš přinášejí radost a tak to doufám i zůstane. Nechtěla bych sem chodit jen z nějaké nutnosti a nezbytnosti. Určitě by to potom i na mém přístupu bylo znát.
S čím však teď hodně bojuji, je čas. Díky tomu, že toho mám teď o něco více, jsem se naučila méně ve svém životě lelkovat, takže mohu být vlastně za co vděčná. - usměje se -

B.O.: - s úsměvem přikyvuje - Myslím, že si zatím vedete moc dobře. Na závěr bych se vás ještě chtěla zeptat na nějaké vaše zájmy a soukromé radosti. Vaše info v tomto směru mlčí, takže existuje početná skupina lidí, pro které jste takovou naší tajemnou eminencí. Doneslo se ke mně například, že máte ráda řízky. Je to pravda?

A.C.S.: Děkuji, madam. Jste na mě až podezřele hodná. - rozesměje se -
Řízek a bramborový salát. Kdo by ho neměl rád? - mlsně se olízne - Ale jinak celkově jsem spíše na sladké, masu až na výjimky moc neholduji.
Co se týče mých zájmů, tajemství to určitě není. - usměje se - Lidé v mé blízkosti pravděpodobně ví, že miluju hudbu a amatérsky se jí věnuju. Jako většina lidí ráda čtu, baví mě se vzdělávat, dozvídat se něco nového. A potom hodně času také věnuji svým rostlinám, které zcela zaplnily můj pokoj. Mám obavy, že se díky nim budu muset brzy odstěhovat. - zasměje se -

B.O.: Hodná? Ale vůbec. Kdy že vrátíte ty fotky? - nebezpečně se uculí - Květiny mám ale taky ráda! Pěstujete jen nějaké klasické nuďovky nebo přímo čarovné exempláře? Já abych věděla, jak vážně to s tím stěhováním vypadá, u škrtidubu nebo ďáblova osidla chápu, že je v jistém okamžiku moudré takříkajíc opustit loď. - zasměje se -

A.C.S.: Zatím to jsou jak říkáte nuďovky, ale s většinou rostlin experimentuju, květy si sama opyluju, jsem prostě pilná včelka. - šibalsky se usměje -
Takže je jen otázkou času, kdy se mi podaří vyšlechtit si nějaký exemplář, který bude na můj povel mučit trollující studenty. Pozor na mě! Nejsem tak mírumilovná, jak možná vypadám! - rozesměje se -

B.O.: Oh, no jestli takový exemplář vyšlechtíte, budete postrachem školy! - směje se -

Dobře tedy, já vás už nebudu déle zdržovat, moc vám děkuju za tak milé odpovědi, slečno, do nové funkce vám přeju mnoho úspěchů, radosti a hlavně potom kupu spokojených spolužáků. Pěkný den!

A.C.S.: Já moc děkuji za rozhovor. Bylo to s vámi příjemné posezení. I vám přeji krásný a ničím nerušený den! - usměje se -

Správné chuťové buňky