Na výpravě za bodloši

Vyzvedli jsme si vstupenky, přeleštili lucerny a samozřejmě jsme křečovitě svírali hůlku v ruce, neboť v lese čeká jenom nebezpečí. Než jsme se všichni připravili na výlet do lesa, oznamovala nám slečna Is, že půjdeme k jedné kolonii bodlošů, kterým pomůžeme se zazimováním. A pak tedy doběhli poslední účastníci, kteří nám uzavírali naší skupinku – Angie, Heky, Inkar, Martin, Sophi, Thomas a já. Zkrátka partička k pohledání.

Než jsme vyšli, poslechli jsme si mimo pokynů slečny Is i úvahy Inkara, zda si zašpiní boty nebo ne. Pokyny však byly jasné: „držte se skupiny, neopouštějte cestičky, nehlaďte zvěř, neolizujte neznámé předměty a dbejte pokynů starších studentů a průvodkyně.“ Ale nenápadně nám bylo sděleno, že ztráty jsou povoleny, což nebylo tedy zrovna milé tvrzení na úvod. A tak, zatímco jsme vyrazili na cestu, já přemýšlela, koho bych použila jako lidský štít v případě nouze. Ne, nebudu říkat, koho jsem zvolila.

A tak jsme vyšli. Inkar se zajímal, zda žijí v lese akromantule, což slečna průvodkyně potvrdila. Následně Inkar zvažoval, zda by se dala nějak propašovat nějaká malinká akromantule do kolejní místnosti – asi že tam té zvěře máme málo. To slečna průvodkyně okamžitě zamítla, ale Inkar se i nadále tvářil velice zamyšleně, ale dál tyto úvahy nerozváděl.

Dalších pár desítek metrů bylo zpříjemněných nálezem ponožky (díry nevadí, stejně mám samé děravé) a Hekyiným nálezem nádherného lístečku. Ačkoliv dostala povolení od slečny Is, že si ho odnést může, neopomněla jsem Heky připomenout, že to nemá oblizovat! Nevím jestli mě uposlechla, takže kdybyste zpozorovali nějaké nepříjemně barevné fleky na Hekyině kůži, odvezte ji na ošetřovnu, děkuji.

Poté Inkar zase začal rozvádět myšlenku, zda si může do kolejky odnést běhnici, takže jsme se s Heky shodly, že bude vhodné Inkara prohledat, než z lesa vyjdeme. To slečna průvodkyně důrazně podpořila.

Po nějaké chvilce, která byla vyplněná povídáním o tom, jestli by madam Bete dovolila chov běhnic, když jednou byla zcela pro olivovou hostinu (takhle nechat požírat vlastní studenty!), jsme došli do listnatého háje, kde to velmi roztomile šustilo. Po chvíli se z hromádky listí vyřítil miniaturní bodloš, který roztomile pískal. Nejsem na to hrdá, ale s Heky jsme na něj začaly šišlat. Byl totiž fakt moc roztomilý. A v rámci rozmazlování mu chtěla dát Heky mentolový bonbón, což jí bylo také zakázáno. Asi by to nebylo vtipné, být pozvracená od bodloše… tedy, alespoň pro Heky, já bych se tomu asi zasmála.

Ze spadaného listí jsme měli za úkol vytvořit udusané hromádky, přímo doupata i s chodbičkami. Tak jsme se do toho pustili. Někteří stavěli malé hrady, někteří vytvářeli ploty v hráškově zelené barvě (připadalo mi to prostě veselejší!), vytvářeli jsme i bonsaie. Zkrátka jsme jim vytvořili absolutně dokonalé místo k přežití zimy. Postupně jednotliví bodloši vylézali a hledali si svá doupátka, do kterých se s radostným pištěním vnořili.

Poslední úkol, který nás čekal, bylo nalezení zatoulaných bodlošů a nahnání je do jejich zimních domečků. To nebylo tak náročné, nakonec jsme je všechny našli, i ty, kteří byli schovaní a maskovaní ve křoví. Můžeme s poklidem říct, že v této bodlošské  kolonii jsou všichni připraveni na zimu!

Ani tato výprava se však neobešla bez konfliktů. Když tedy opomenu to, že Angie olizovala larvu (i přes pokyn, že se nic oblizovat nesmí!) a Inkar asi stále hledal nějakého domácího mazlíčka. Angie však i přes úvodní opáčko o bodloších nabídla jednomu bodloši larvu. A bodloše nekrmíme, jsou to tvorové nedůvěřiví, promerlina! Naštěstí se Angie nic nestalo (až na uraženou pýchu, že si bodloš odmítl vzít oblíznutou larvu).

Cestou zpátky se spustilo protivné mrholení, tak jsme už pospíšili do hradu. Výprava to byla úspěšná, minimálně nikdo neumřel. Ještě než jsme opustili plácek před lesem, Inkar byl prohledán, doufejme, že důkladně. Kdybyste viděli něco s osmi nohama běhat po kolejce, tak to nahlaste někomu z vedení.