Hogwartsteam versus Kriváň

Slečna Nia naverbovala hned několik schopných horalů. Slečna Larrie, modrý Dunstan, padoušský Mike a já, ačkoliv se zrovna mezi schopné horaly nepočítám. Slečna Nia s námi měla trochu kříž, neboť ji provázely takové konverzace jako:

 „Kriváň, počítáte s tím, že jo?“

„Můžu si vzít tenisky?“

„Možná jsem se spletla, já vám řekla, že jdeme na Radhošť a ne do Vysokých Tater?“

„Tak já si vezmu jiné boty.“

Podobně promlouvala i k Mikovi, aby si do těch Vysokých Tater opravdu nebral kraťasy a tričko, ale teplý oděv. Slečna Larrie ani Duník se zatím ničím neprovinili, proto nebyli předem káráni. Červené je asi třeba víc hlídat.

Dne 19.9. v pozdních večerních hodinách jsem vyjela žlutým vlakem z Olomouce. V Regiojetu jsem se ještě nadopovala kávou – Merlinví, co nás tam čeká, kofein pomáhá, léčí, uklidňuje. V Ostravě už na mě čekala slečna Nia, přičemž se k nám během chvilky přidal i Mike – v delších kraťasech. Slečna Nia, jíž nemoc přinutila trochu poblednout, ještě více zbledla a ujišťovala se, zda má Mike něco na převlečení. Ten se jen uličnicky zasmál a slečna se musela posadit. Po nějaké té hodince čekání nás pustili i do čekárny, kde jsem s Mikem testovala horolezecké hole. Ukázalo se, že jsou zcela vhodné na šerm… a dělají trochu víc hluku, než by se líbilo paní, která hlídkovala v čekárně.

Přišla ta správná hodina, kdy jsme natěšeně přistoupili do vlaku, v němž už seděla slečna Larrie a Dunstan. Pohodlně jsme se usadili a pohodově si povídali. Poté někteří z nás odpadli a doháněli trochu energie pomocí spánku. Ačkoliv jsem zabrala dvě sedačky a část sedačky slečny Nii, nevyspala jsem se zcela do růžova, přesto však trochu energie doplněno bylo, takže jsme mohli skoro odpočatí přestoupit na decentně přetopenou zubačku, kde Mike zdravě posnídal (chipsy a Colu) a slečna Larrie s Duníkem se vařili přilepení na topení.

Vystoupili jsme ve Štrbském plesu a s hrůzou jsme pohlíželi na vysoké hory, které se všude kolem tyčily. Byl to děsivý pohled, představa, že nás čeká takový výstup, mě vnitřně děsila. Tak jsme alespoň nafotili fotky, které by v případě našeho bídného zahynutí v horách zaznamenaly, že jsme to podstoupili dobrovolně a s úsměvem. Poté se Mike k velké radosti slečny Niane převlékl u popelnic do něčeho teplejšího a vhodnějšího pro výstup na Kriváň, ostatní se podivovali hotelu Oliver, který stál opodál (proč nám jen McCollin neřekl, že má svůj hotel?!). Pak už nebránilo nic tomu, abychom se dali na výstup.

U Štrbského plesa jsme byli ještě vysmátí. Přemýšleli jsme (dobře, tak jenom já jsem přemýšlela), jestli by se daly vysokotatranské kachny ulovit a sníst, fotečky tady a fotečky támhle, povídání a klábosení. Cesta nestoupala, naopak jsem měla často dojem, že spíš klesáme. Asi nějaká anomálie.

Cestou k Jamskému plesu jsme se dostali do lesů. Příroda byla cítit všude kolem, takže jsem opět neopomněla sdělit svým horalským kolegům, aby dýchali zhluboka a roztahovali tak hrudní košíček. Mám dojem, že mě však slyšela jen slečna Nia, protože jsme se držely lehce opodál od zbytku skupinky (nechtěly jsme machrovat, jinak bychom jistě všechny předběhly). Mike po několika pokusech našel konečně horolezecký klacek, který se nezlomil hned při dopadu na jeden z miliardy šutrů.

U Jamského plesa začala cesta stoupat (konečně, ty rovinky působí děsivě). Taky přibylo kamenů, po kterých se jde skutečně pohodlně, zejména cestou dolů padaly výkřiky jako: „Já už v životě nechci vidět ani jeden šutr!“ A zatímco Mike všechny přesvědčoval, že „už je to jenom kousek“ (nebyl, jen tak mimochodem), stoupali jsme stále výš, vstříc stále se zhoršujícímu se počasí. Ale co, trocha deště ještě žádného horolezce nezabila (leda by to byl meteorický déšť). Stromy a keře postupně ubývaly, naopak přibývaly kleče. Rovněž přibývalo víc kamenů a víc mlhy. Avšak přestalo pršet, za to jsme byli všichni vděční, zejména zpětně, když jsme si uvědomili, jak by nám déšť zkomplikoval cestu nahoru.

Po dalším překonání těžkého úseku, nás čekal ještě těžší. Kleče zmizely, přibylo více šutrů a někteří členové hogwartsteamu už nasazovali čepice. Pravidelně svačíme, aby nám nedošla energie a odvaha. Dobelhali jsme se k úseku, který by odborníci nazvali „exponovaný skalní terén“, já bych ho nazvala jako „sakra moc šutrů“, přesto však to byla cesta nejvíce dobrodružná a nejvíce zábavná. Tedy, alespoň pro mě, za ostatní účastníky výstupu mluvit nemohu.

Postupně jsme se začali oddělovat, čímž jsme naprosto porušili zásadu „kdo opustí skupinu, zemře o hladu a v osamocení.“ Přesto jsme překvapivě nikdo nezahynuli. Duník nám prchal v podstatě celou cestu, rychlým horolezcům zřejmě patří svět. V posledních stovkách už ani nečekal, touha vystoupat na vrchol byla větší. Já jsem se také oddělila, zcela nechtěně jsem šla napřed, a ačkoliv jsem tu a tma počkala, skupinku sestávající se slečen Larrie a Nii a červeného Mika jsem nikde neviděla. Proto jsem se rozhodla postupovat vzhůru.

Musím říct, že ten závěrečný výstup byl neskutečný. Nikdy bych neřekla, že něco takového zvládnu, šplhat po kamenech, hledat schůdnou cestu, nehledě na to, že jsem několikrát málem spadla a zlomila si nohu nebo vaz. Nakonec jsem však dosáhla vrcholu, kde už seděl Duník, který vypadal (jako celou cestu) velmi odpočatě. Já se tedy zhroutila vedle Duníka, užívala si nulový výhled, který nastal díky husté mlze, a čekala na ostatní. Ti dorazili za chvilku.

Můžu jen konstatovat, že jsme to zvládli na jedničku. Nahoře jsme posvačili tatranky a horalky (horaly jsme ale nechali na pokoji), udělali pár závěrečných fotek, aby nám všichni věřili a sotva jsme si odpočinuli, už jsme zase lezli dolů.

Cesta dolů byla dost traumatizujícím zážitkem pro kolena všech zúčastněných, pánové prchali mílovými kroky a my, dámy, jsme přemlouvaly své končetiny, aby to ještě vydržely a neupadly.  V poslední zoufalé snaze chytnout vlak, jsme vyslali napřed Mika, který vypadal, jako by se ho ta náročná cesta vůbec netýkala, a který šel opravdu superrychle. Další skupinku, o něco rychlejší než byla ta naše, tvořily barvy modré a fialové – slečna Larrí a Dun. Já se slečnou Niou jsme náš hogwartsteam uzavíraly.

Vlak jsme stihli jen tak tak. Přesto to bylo dobrodružství jako žádné jiné, na které budu ještě dlouho vzpomínat – samozřejmě v dobrém, protože opět jsme si sáhli na dno našich schopností a zvládli něco nad naše možnosti (tedy, alespoň někteří z nás). 

Kriváň jsme pokořili. Který vrchol bude ten příští?

Kdyby vás zajímala kompletní fotodokumentace, najdete ji zde: javascript:nicTemp();

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 1 + 2 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

Napsal: Sheila Dne: 07.11.2014 ve 18:04

Moc pěkný článek. Dozvím se spoustu zaručených informací o tom, kam se sama nikdy nedostanu :-)

Napsal: LAJka Dne: 27.10.2014 ve 17:24

Tak "sakra moc šutrů" mě opravdu pobavilo :D hezký článek :))