Když se lvi sejdou ve stříbrném městě

Kutnohorská premiéra

A máme tu 19. sraz Nebelvíru! Naše první kroky vedly do Breürových sadů, avšak ještě předtím přišla scéna hodna pravého kolejního vůdce. Neušli jsme od nádraží ani 500m a náš pan kolejní Filius vytáhl z batohu kartičky a propisky a začal verbovat do seminářů, zatímco všem shrnoval aktuální soutěže. Ano, milí moji, to je muž na svém místě.

Proto zazněla známá věta: A kartičku máte, bodíky sbíráte?

Ze sadů jsme odcházeli doplněni o poslední dvě členky a na nátlak ducha Matýska vznikla společná fotografie na malebné vyhlídce. A pak už nás čekalo první oficiální zastavení - posezení v kavárně Blues Café. Jídlo výtečné, atmosféra vřelá a dárečky pro Prin a madam Heky jen podtrhly, že Nebelvír umí držet pospolu a vymýšlí úžasné věci. A jen tak mimochodem - náš pan kolejní se o jídlo nerad dělí. Zapište si to za uši, drazí čtenáři.

Dolů do historie (a také do úzkých chodeb)

S plnými žaludky jsme se vydali vstříc středověkému stříbrnému dolu. Oblékli nás do slušivých oděvů a poslali do chodeb, v nichž se nejednomu zatřásla kolena. Obavy, že se někdo zasekne, se naštěstí nenaplnily, byť Castor si odnesl pár „cinknutí“ helmy za své posměšky. Inu, karma nechodí po horách, ale po dolech.

Zmrzlina, kapesníky a závěrečný smích

Následovala sladká zastávka ve zmrzlinárně, po níž jsme se rozloučili s panem kolejním a Tarabasem. Loučení to bylo pompézní - mávání bílými kapesníky do odjezdu vlaku připomínalo spíše divadelní scénu než obyčejné cestování. I panu průvodčímu bylo líto, že musí odjet.

Pro Lví tlapou,

Sara Lance