Rozjímání se Skoro bezhlavým Nickem

 Ema: Dobrý den, Sire Nicholasi. Děkuji, že jste si ve Váš „úmrtní sváteční“ den udělal čas.

Skoro bezhlavý Nick: -lehce posmutněle se usměje, přičemž se jeho hlava mírně zavlní na úzkém pásu kůže a šlach-

 Je mi potěšením, byť bych raději strávil tento den ve společnosti úplně bezhlavých, kdyby mi to laskavě dovolili. Ale to je stará písnička. Den Všech svatých... Dušičky... zajímavý fenomén.

Ema: Přesně k tomu se upíná má první otázka. Pro nás, smrtelníky, jsou Dušičky dnem vzpomínání na zemřelé. Jak vnímá tento svátek duch, který je sám o sobě živoucí vzpomínkou?

Skoro bezhlavý Nick: Ach, pro mě je to den dvojí ostrosti. -zkoumavě se dotkne lemu svého okruží-

 Na jednu stranu je to ta vzácná chvíle, kdy živí obracejí svou mysl k nám. Vzpomínají. Zapalují svíčky. Ten dočasný závoj mezi světy je tenčí než obvykle. Cítím tu soustředěnou energii vzpomínek, a ta je pro ducha jako teplá, i když nehmotná deka.

Ema: A ta druhá ostrost?

Skoro bezhlavý Nick: -povzdechne si a z jeho úst vyjde chladný obláček, který se rychle rozplyne-

 Ta druhá je uvědomění. Mnoho z těch, na které se vzpomíná, přešlo dál. Mají svůj klid, nebo jak bych to nazval. My, duchové, jsme ti, kteří zůstali. Jsme ti, kteří se smrti báli, nebo měli nedokončenou věc, a proto jsme se uvěznili do této poloviční existence. Dušičky mi připomenou mé selhání, mou zbabělost... mé nedokonalé setnutí. Víte, být duchem není život po životě. Je to jen bledá kopie života.

Ema: Mnoho kouzelníků si představuje posmrtný život jako jakousi nebeskou říši. Když jste zemřel, co jste očekával a co jste našel?

Skoro bezhlavý Nick: Očekával jsem... klid. Nebo alespoň úplné oddělení. Když vás odsoudí k smrti, myslíte na to, že bolest, starosti a především ten neustálý strach skončí. Chtěl jsem, aby sekera udělala svou práci a já mohl s hlavou vztyčenou odejít na odpočinek. Místo toho jsem zjistil, že je má duše stále připoutána k hradu a k tomu nedokončenému okamžiku. Nenašel jsem nebesa, našel jsem jen Bradavice v mlze. A věčnou frustraci z toho, že nemohu okusit nic z chutí, ani nic z hmatatelného světa.

Ema: Dotkl jste se tématu strachu ze smrti. Je podle Vás to, že se kouzelník stane duchem, vždy důsledkem strachu?

Skoro bezhlavý Nick: Podle mého názoru a zkušeností, ano. Řekla mi to i Šedá dáma, která je moudrá a... řekněme úplná, na rozdíl ode mne. Duchové jsou otisky v tomto světě. Jsou to kouzelníci, kteří odmítli jít dál. Buď kvůli hrůze z neznáma, nebo kvůli silné, neovladatelné touze se vrátit. Bát se smrti je přirozené. Ale odmítnout ji přijmout, to je to, co vás uvězní v tomto chladném, průsvitném světě.

Ema: Dušičky často přinášejí pocit smutku, ale i uklidnění. Vidíte ve svém stavu nějaký hlubší smysl nebo poslání pro živé?

Skoro bezhlavý Nick: Poslání? Snad jen to, že mohu být neustálou připomínkou. Jsem varování. -mírně se napřímí- 

Jsem důkaz toho, že nějaký život po smrti existuje, ale že by se o něj nikdo neměl snažit. Živým bych v tento den řekl: Vzpomínejte na své blízké, to je krásné. Ale zároveň žijte plně. Přijměte, že konec přijde. Nenechte se strachem ze smrti přimět, abyste se jí nevyhnuli a zároveň neopustili život. Já jsem to udělal, a teď tu stojím... skoro bez... a skoro živý. Žijte tak, abyste měli odvahu jít, až nadejde čas.

Ema: Děkuji za tak upřímnou a hlubokou úvahu, Sire Nicholasi. Přeji Vám, pokud je to vůbec možné, klidné Dušičky.

Skoro bezhlavý Nick: -ukloní se, přičemž se jeho hlava opět nebezpečně zavlní, jeho hlas je tichý-

 Děkuji Vám. I Vám přeji, ať dnešek strávíte s těmi, které milujete - v plné, teplé, hmatatelné realitě.