Nerys Heliabel Ghostfieldová: Hog mě naučil nic si dopředu neplánovat

L. W.: Ahoj, Nerys, když jsem já poprvé vstoupila do Bradavic, myslela jsem si, že můj kontakt se spolužáky bude nulový. Jsem dost plachá a nedokázala jsem si představit, že bych někoho mohla první oslovit a povídat si s ním. Naštěstí mi ale byla přidělena úžasná Moly Any Jasminsová jako patronka. Díky ní, různým akcím, jako například Vítání nováčků a ochotě všech studentů i učitelů jsem se dokázala osmělit. Jaké byly Tvoje pocity, když jsi poprvé přijela do Bradavic? Měla jsi problém zařadit se do kolektivu? A existovali už patroni?

N. H. G.: Ahoj, Lilith, to moc ráda slyším, že sis u nás takto zvykla. Se mnou to nebylo jiné. Když jsem prošla poprvé hradní branou, myslela jsem si, že si jen v tichosti užiju studium třeba tak na rok, než zase půjdu, hledala jsem zde spíš poučení, aktivní formu odpočinku a možnost se pocvičit v kouzlení i psaní. Víc jsem neočekávala a neplánovala. Co mě ale Hog naučil jako první věc, to bylo to, že si rozhodně nemám věci plánovat. Zjistila jsem, že v koleji je kolektiv lidí, s kterými si mám co říct, že od nich čerpám veselost i na chvíle trávené u mudlů, že jsem si na Nebelvír i na Hogwarts jako takový po tom roce zvykla, takže už jsem nebyla s to myslet na odchod. Chyběla by mi výuka, soutěže, komentáře a povídání s profesory, povídání a společné radovánky se studenty, zkrátka by mi chyběl celý Hog.

Ale ty ses ptala na úplné začátky. Ano, i v mé době nováčka už byli v Nebelvíru patroni, mně byla přidělená madam Bete, čehož jsem se upřímně zděsila, když jsem zjistila, že je to přímo hlava v naší koleji nejpomazanější. Působila v uvítací sově stejně jako tehdejší primuska Jane Mooren opravdu moc mile a já se trochu bála, abych ji nezklamala tím, že rozhodně tak otevřená nebudu. Taky jsem spíš introvertní, i když mi Hog dokázal, že to na něm ani není moc poznat. – usměje se při těch vzpomínkách –

Problémy se začleněním jsem neměla, protože nikdo na mě netlačil, sama jsem si určovala, jak moc, jak často a kde budu s lidmi mluvit, co budu dělat. Kolej mi ale dala vědomí toho, že když budu chtít, je tu pro mě celá smečka lidí, a další skupiny i mimo kolej ve Velké síni, pokud se mi zachce si povídat. Hodně pak pomohly společné večírky (Pasování i další) a taky společné aktivity, například famfrpálové tréninky, kde se ke mně všichni starší chovali moc mile a dali mi pocit, že můžu být „doma“ právě s nimi.

L. W.: Moje předešlá otázka mě přivádí k další otázce, myslíš si, že má Nebelvír něco, co jiné koleje nemají? Nebo vládne ve všech kolejích stejná atmosféra?

N. H. G.:V prvních letech na škole jsem o tom moc neuvažovala a myslela jsem si, že jsou na tom všechny koleje takřka stejně jako Nebelvír. Čím jsem tu ale déle a mluvím s různě barevnými lidmi, každá kolej je trochu jiná, má jiné priority, trochu jiné smýšlení, jinou vlastní historii a věci, na které si je hrdá u svých členů, jinou atmosféru.

Myslím, že Nebelvír je jedinečný ve své přívětivé soudržnosti, která v něm vládne už od dob, co jsem prošla poprvé kolejní místností. Soudržnost a společné aktivity, ať už jde o famfrpál, který, jak se s oblibou traduje mimo kolejku, není pro nás jen honbou za pohárem, ať už jde o snahu sbírat body, a to nejen pro pohár, lovit v jámě, vařit společně lektvary… Vážím si toho, jak dokáží být lvíci tolerantní, snaživí, jak dokáží naslouchat těm, kdo zrovna mají nějaké starosti, a smát se s těmi, kdo se zrovna nad něčím radují. Od počátku jsem si taky zvykla a moc jsem si oblíbila různé kolejní soutěžení, celoroční soutěž, tradiční soutěž pro nováčky, ale třeba i akce typu Nebelvírská olympiáda. Myslím, že to vše, celoroční aktivita proložená zábavou i chvílemi pro oddech dělá z Nebelvíru onu soudržnou smečku, jak ji znám a jak ji mám ráda. Myslím, že i taková zdravá soutěživá rivalita k červené koleji patří, přičemž je na každém, jak moc se zapojí. Abych to řekla nějak stručně, myslím, že je Nebelvír jedinečný v tom, že je soudržný, užívá si boj a zdravé trumfování se a umí táhnout za jeden provaz od začátku roku až do jeho konce.

L. W.: Dlouhá léta jsi byla primuskou naší koleje, jak se Ti změnil život, když ses stala primuskou? Když jsi po třech semestrech předala funkci Lily, vrátil se Tvůj život do původní podoby nebo stále cítíš „vedlejší účinky“ této funkce? A odskočí si někdy k Tobě Lily pro radu?

N. H. G.: Ach, tolik dotazů v jediné otázce! – uchechtne se – Mám pocit, že to, že jsem primuskou, mi vlastně plně došlo až ve chvíli, kdy už jsem primuskou Nebelvíru být přestávala. Protože když si vezmu svoji „kariéru“, tak prvák byl o tom být nováčkem, na kterého může být kolej i patronka madam Bete hrdá, druhák byl o testování schopností ve funkci správkyně obrazárny, tj. Nerys si poprvé přišla jaksi důležitá i mimo oblast výuky a nechtěla nic zpackat. Další dva roky byly o tom učit se, o čem všem je vedení koleje, že to vlastně není zas až tak nic neplánovaného a že je třeba o smečku pečovat, organizovat různé věci, najít si čas i tehdy, když ho moc není. Měla jsem kolem sebe od prvních dnů úžasné vzory v primusce Jane i v prefektech, kteří jí pomáhali přede mnou. Pravdou ale je, že jsem si nikdy dřív nepředstavovala, že budu prefektkou, ani jsem o tom nesnila, stejně tak to bylo s primusem, nikdy bych nečekala, že se jednoho dne proberu z překvapení se zlatým odznakem na hrudi. Jane byla úžasná a byli jsme na ni zvyklí, takže když jsem se stala nově primuskou, trochu jsem se obávala srovnávání, protože už pár týdnů před změnou se šuškalo, že tomu budoucímu primusovi to nikdo nezávidí. Jenže pro mě byl Nebelvír něčím, co bych nechtěla ztratit, takže když jsem věděla, že budu mít po boku Olíka, Emily a především zkušenou madam Bete, že se budu moct obrátit na Jane, kdyby bylo třeba, byla jsem si jistá, že prostě udělám, co jen dokážu, aby kolej zůstala místem, které mám ráda, aby byl Nebelvír takový pro všechny, kdo v něm jsou. S funkcí primusky mi přibylo starostí, jistě, ale ony ty starosti s sebou nosí i kupu radostí, a za to to stálo, přispět svou troškou do historie koleje, postarat se, abych to, co vystavěli ti přede mnou, v co nejlepším pořádku předala tomu, kdo přijde po mně. Na Hogu ten čas běží strašně rychle, ale stejně tak i zkušenosti, které tam člověk získá.

A co se týče doby po primusovství… Ono je to těžké vystihnout. Rozhodně se mi život do původních kolejí nevrátil, myslím, že to ani nejde, protože člověk je prostě dál, i když je vlastně na tom samém místě, kde býval předtím. Má víc zkušeností, vidí věci z větší hloubky a z více úhlů, byl, kým byl, a lidi se k němu často pořád chovají jako k přátelské autoritě, kterou představoval. Už nikdy to prostě není jako dřív.

Když po mně převzala primusovský odznak Lily, samozřejmě jsem jí byla ochotná pomáhat, a platí to dodnes, ale hrozně moc jsem se taky snažila, aby si šla svou vlastní cestou, za svými nápady a rozhodnutími, a abych jí v tom nebyla překážkou. To by se mohlo lehce stát, protože když je člověk navyklý na určitý režim, ještě dlouho po předání funkce člověk myslí jako primus ze setrvačnosti, i když už jím není. S Lily občas mluvíme o tom, co má v plánu, když chce znát můj názor, rozhodně to ale nejsou rady ani pokyny, spíš jen pohled z jiné strany na tutéž věc.

A k těm vedlejším účinkům, ach ano, stále je cítím v kostech i v hlavě. – pochichtává se –

L. W.: Teď jsi v 1. ročníku r. s., jak se vidíš za takových 10 let? Budeš chtít dělat v Bradavicích profesorku nebo vidíš svou kariéru někde jinde?

N. H. G.: Jak už jsem poznamenala v jedné z předchozích otázek, Hog mě naučil nic si dopředu neplánovat. Tak se toho držím. – směje se – Rozhodně bych ale ráda časem složila zkoušku KOZA, vystudovala mezitím ještě nějaké předměty. Dřív jsem si neuměla fialovou ke své osobě představit, ale od dob, co pan Filius letos v létě tak pěkně sepsal požadavky na profesory, cítím občasné „cukání“, že by vlastně bylo zajímavou novou zkušeností učit někoho jiného než sebe. Jenže to cukání ustane ve chvíli, kdy si uvědomím, že by to znamenalo ztrátu přístupu do kolejky, ztrátu možnosti studia předmětů klasickým způsobem a také ztrátu mladistvého vzhledu i možnosti nosit kolejně laděné věci v červené barvě. Asi si pořád přijdu ještě víc užitečná a víc spokojená v koleji, kde se cítím víc doma, než aby mě profesorství prozatím zlákalo. Dokud mám co studovat, tak si říkám, je to ještě dobré, není proč fialovět. Možná tedy budu za deset let pořád ještě spokojená studentka se svěží tvářičkou, možná taky vzdělaná profesorka, to se zkrátka uvidí. Jako poměrně jistou věc ale vidím to, že pokud za deset let bude Hog i já, pravděpodobně zde ještě pořád budu. – chechtá se – Co by mě ale rozhodně potěšilo, to je víc stáží pro studenty rozšiřujícího studia, aby, pokud budou chtít, mohli třeba přispět k chodu školy víc, ale aby zároveň nemuseli být trvalým zaměstnancem školy. Ty krátkodobější práce mají pro mě rozhodně větší lákavost než nevratná fialová, zatím.

L. W: Jestli dobře počítám, teď studuješ deset předmětů. Já jsem zapsaná jen na jeden předmět, a i tak mnohdy dělám úkoly na poslední chvíli. Jak stíháš plnit všechny povinnosti? Je pro Tebe obtížné skloubit Bradavice s mudlovským světem? Myslíš, že bys měla příští rok některé předměty ubrat nebo snad i přidat? A jaké předměty ještě toužíš studovat?

N. H. G.:U mě je to asi o zvyku. Hog je pro mě se svou výukou aktivní formou odpočinku, takže proto mám předmětů víc, z části taky ze solidarity ke koleji. V prváku, ale to už ani nevím, jak se mi podařilo, jsem měla 22 předmětů, u kterých už si nepamatuji, jak přesně se mi podařilo to zvládnout a neunavit se. Asi to bylo tím prvotním nadšením a volnějším časem u mudlů.

Letos mám nakonec 11 předmětů, přibrala jsem si na poslední chvíli ještě Mytologii, která se uvolnila. Při první vlně zápisu už jsem v ní místo nestihla. Je to pro mě za poslední roky takové maximum, abych ještě cítila šanci to stihnout a neflákat to na úkor kvality úkolů. Přidat si příští rok neplánuji, spíš zůstat na počtu maximálně oněch jedenácti, klidně i o pár méně, to uvidím. Jarní roky jsou pro mě totiž zase o něco snazší, asi mám víc energie a nápadů. – pousměje se – Letos cítím, že jsem hrozně moc na štíru s časem, je to zčásti tím pošmourným počasím, vše mi trvá déle, zčásti i tím, že se mi teď mění činnost u mudlů, takže hodně cestuji, hodně musím plánovat a především si musím zvykat na nové povinnosti s mudlovskou prací spojené. Dost mi ale pomáhá to, na co jsem celé roky zvyklá, pracovat průběžně a po troškách, s přispěním pevného odhodlání a vůle udělat to či ono do určitého dne. Letos je tedy trochu obtížné skloubit to všechno, Hog i mudly, do funkčního celku, věřím ale, že příští rok už zase bude klidnější. Starosti letos mi spíš než předměty dělají ale zkoušky CKÚ, podcenila jsem čas u mudlů, takže měsíc na zkoušky vyhrazený mi zpola utekl, sotva jsem stihla popřemýšlet o zadání. Nezbývá mi ale než doufat, že to přeci jen stihnu včas. To je asi jediné, nad čím popřemýšlím do příštího roku, zda je dobrý nápad zapsat si hned všechny čtyři možné zkoušky, zda nezvolím spíš jen jednu nebo dvě.

Ohledně témat výuky mám tak široký rozptyl, že asi ani nebudu uvádět, co bych chtěla studovat, u hodně předmětů vlastně spíš pokračuji v tom, co jsem začala v předchozích letech. Rozhodně se ale těším na to, zda budou mít některé mé oblíbené předměty pokračování, jako např. Péče o kouzelné tvory, Nitročáry, Kolormagie… Uvidíme v únoru, jaká nabídka se objeví.

To už jsme bohužel vcházely do třídy a já se musela rozloučit.

L. W.: Tak díky za rozhovor a zase někdy.