Výprava ve stopách Tlapíkových

Toho dne měla lvíčata naplánovanou výpravu, jako tradičně, ku příležitosti začátku školního roku. Tož sešli jsme se ve Velké síni a úderem 19. hodiny jsme si už přebírali od řízků umaštěné vstupenky od novopečené průvodkyně, červené až do morku kostí, slečny Simelie.

Slečna Sim nás všechny náležitě přivítala u ukecaných hlav a vydali jsme se na procházku bez specifického cíle, zkrátka jsme šli tam, kam nás lví čumáček zavede.

Zanedlouho jsme však objevili něco zajímavého – stopy! A ne tak ledajaké. Přesto lesní sebrance trvalo až podezřele dlouho poznat, že se jedná o stopy lví.

Stopy lva, patrně pěkně vyžraného, nás brzy zavedly k prvnímu checkpointu.

Asi některá ze lvíčat nemají čisté svědomí, neboť při prvním žuchnutí kamenu na zem málem vypustili duši. Turistiku zajímavých ruin si musíme nechat na příští výpravu, a  tak jsme se vydali po stopách dál. Tu a tam jsme potkali i pár malinkých tvorečků. Navrhuji, abychom se radši příště vydali po jejich stopách.

Poměrně snadno jsme se probrodili na druhý břeh, skrz drobnou říčku. Většina z nás měla dobrou obuv, a tak nedoprovázelo jejich kroky nepříjemné čvachtání.

A dokonce jsme zjistili, čeho se Nebelvírští bojí nejvíce!

Naštěstí jsme neztratili stopu a po chvilce jsme objevili tajemnou jeskyni.

Někteří z nás lákali Tlapíka na řízky, zatímco jiní se báli myšky, kterou drželi za její holý, růžový ocásek.

A jak jsme šli dál, tak jsme našli něco, co vypadá, jako by tam sídlil samotný Vecna. Na pokyn průvodkyně jsme se vydali po levé cestě, netušíce, co nás na ní čeká. 

Jeskynní stěny vydávaly příjemné fosforeskující světlo, které prosvítalo z jejích puklin. Nebylo oslnivé, možná by si jej ani někdo nevšiml, kdyby tudy jen procházel. 

Všichni jsme se zaposlouchali do podivného škrábání. Bylo nám hned jasné, kdo je jeho autorem. Chudáka Tlapíka nám bylo náležitě líto.

Škrábání doplnil zanedlouho i další zvuk.

A pak jsme ho našli! Zmateného a vystrašeného, ale statečného Tlapíka!

Kutání však nalezením Tlapíka nepřestalo. 

A tak jsme se, tentokrát už s Tlapíkem v čele, vydali po onom tajemném zvuku. S každým krokem byl zvuk blíž a blíž.

A brzy jsme našli zdroj zvuku. Permoníky!

Asi bych neřekla, že byli Tlapíkovým šálkem čaje. A on jejich. Radši jsme mu prohledali kožich, jestli neutrpěl nějaké hryzance. Ty od permoníků se prý velice špatně hojí!

A zajímalo by vás, omladino, co tam vlastně kutají? Nebo spíš pro koho? Mno, budete překvapeni! 

A s prvními výhrůžkami jsme se rozhodli brát nohy na ramena a teleportační bonbony do pusy. Zanedlouho jsme popadali jako hrušky ve Velké síni a ihned zamířili k Paštičkovi.