Poznáváme Nebelvírské: Sheila Lostris

Že je někde blízko mozkomor a budu muset vyčarovat svého medvědího patrona. A myslet budu na naši malou chlupatou spolubydlící, protože ona je takový rozdavač štěstí.

Začít do ní chodit. A doufám, že to ještě dlouho nenastane.

To by mi mohli říct čtenáři. Tipuji, že v mé povaze. Mnozí z těch, co mě poznali někde na internetu a následně i v reálu, nevěří, že jsem to já. Za obrazovkou jsem ve svém bezpečném přístavu. Je strašně obtížné se ke mně dostat, jsem introvertní introvert křížený životním pesimistou.

Pozvání byla jenom jedna věc. Bylo to stylem: „Zítra je turnaj v kartách v Praze, blízko tvého bydliště. Přijdeš?“ – Přišla jsem. U stolu zůstalo sedět více hráčů (Kdo hraje karty v hospodách? No většinou mužské plémě...), kteří se následně rozhodli, že tady se sedět nebude a všichni se přesuneme jinam. Autem mě tak odvezli na druhou stranu Prahy, kde si všichni nacpali břicha v deset večer byl rozchod. Naskákali do auta a mě nechali stát samotnou na tramvajové zastávce.

Jako malé školačce mi už ve třetí třídě hyzdila vysvědčení dvojka z výtvarné výchovy a ručních prací. Tehdy určitě skončil můj kreativní růst. - směje se - Opravdu doteď nechápu, jak někdo může dávat horší známku z nějaké výtvarné výchovy. Moje obrázky byly naprosto úžasné a dokonalé! Sem tam upatlané, stejně jako písmenka v písance, protože jako levák jsem měla dřív inkoust na ruce než písmenko na řádku. A následně jsem to krásné písmenko rozpatlala rukou, když jsem se snažila napsat další. Ruční práce a obšívání měkké dečky dokolečka dokola? Taky paráda, hned to bylo zacuchané. Takže kreativně tvořím teď už jenom tady na Hogu. Na bodloše do hodin POKT jsem obzvlášť pyšná a ještě pyšnější jsem, když se rozhodnu něco nakreslit a následně i poslat, což nastává tak jednou za uherský rok.

Chtěla bych říct „na všechno“. Během dětství má každý představy, čím bude, až bude velký a málokomu se to vyplní. Moje dětské přání být ošetřovatelkou v zoo kolem jenom tak prosvištělo a nikdy jsem se o to ani nepokusila, přesto si to stále pamatuji. Na druhém stupni to byl sen, jak vyhrávám olympijskou medaili a vyhrála jsem ji akorát tady na Hogu. A tak to šlo dál a dál. Názor měním stále a na vše. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Hraju život s kartami, které mi rozdal. Žiji ten den, co právě je. Do budoucnosti nehledím. Nemá cenu se trápit tím, co bude zítra, za rok, za dva.

Že mě pokaždé podrží. A to při jakékoli příležitosti.

Nic bych neměnila. Ráda bych si prošla cestu za kamenem mudrců, dostala se do Tajemné komnaty, navštívila Chroptící chýši nebo se ztratila v bludišti. Ale nestíhám ani to, co hrad nyní nabízí. Tak radši žádné novinky.

K rodičům. Ovšem ty jsem ocenila až později během života. Až když už jsem byla dospělá, jsem si uvědomila, kolik toho oni v tom mém současném věku zvládali a zvládat museli. Přičemž já teď ve stejném věku to zvládat nemusím a asi bych to ani nedala.

Do restaurací nechodím, navštívím ji tak jednou ročně. Dokonce nemám ani oblíbené jídlo, neoblíbených mám několik. Ale na to se nikdo neptal. - směje se - Co můžu, jsou dorty a zákusky. Tmavý pařížan, kubánský nebo harlekýn. Mňam. Stejně jako větrníky, věnečky, špičky.

Naše střelená chlupatá koule jako štěňátko vyrůstala ve městě. V sedmi měsících se s námi konečně přestěhovala do domku se zahradou. Tehdy zjistila, že může lítat a štěkat na jiné psy procházející za plotem. Jednou se ozval vzteklý štěkot a ona celá natěšená vyrazila. Jak chtěla běžet co nejrychleji, ta ji neposlechly přední nožičky a hodila parádní parakotoul. - culí se -

Zmíním ještě jednu věc. Na druhém stupni základky jsme s kamarádkou chodily pomáhat do cirkusu. Připravit poníky, lamy a velbloudy na vystoupení. Vyčesat, upravit, obléknout postroje. A kdo zná lamy a velbloudy, tak už asi tuší. Milovany dvouhrbý Abdul si do tlamy připravil svou útočnou kouli a flusl. Trefil mě tedy naštěstí jen do zad. Pro mě to vtipné nebylo, ale ostatní se div neváleli smíchy. Já bych se válela určitě, kdyby šel po někom jiném. - směje se -

Ani jedno z toho. Život mi změnila počítačová online hra. Tam sem se seznámila s jedním mudlou, s nímž jsem dosud. A moje přesvědčení, že Prahu nikdy neopustím, vzalo pomalu za své. Teď bydlím na vesnici, která nemá ani 800 obyvatel.

Ne. Jsem zvláštní tvor, o němž sama často říkám, že se ani neměl narodit. A čím víc let uteklo, tím častěji to tvrdím. Zakončím to většinou větou o tom, že se snad znovu nenarodím. A pokud se snad rodíme stále dokola, tak pevně věřím v to, že se nerodíme stále stejní.

Tohle je snadné, jsem paní Weasleyová na plný úvazek. Odtrpaslíkovávám zahradu, každý rok se doma od semínek piplám s rajčaty, paprikami, okurkami a melouny. Venku už v zemi sídlí hrách. Pak každoročně sleduju slimáky, jak to všechno s chutí žerou. Proto už jsem skončila s mrkví a ředkvičkami. Sem tam nějaká kytička a zatím každý rok zasazen minimálně jeden strom. A jako každé jaro čekám, co obrazí a co ne. Pak najdu něco, nad čím srdce zaplesá, abych následně zjistila, že je celá rostlina jedovatá pro psy, a tím je rozhodnuto. Nekupuju a hledám dál.

A to už je z dnešního poznávání Sheily vše. Od medvědího patrona přes cirkusové velbloudy až po slimáky na zahradě ukázala, že je úplně svá a právě v tom je její kouzlo. Děkuji za její čas, upřímnost a spoustu odpovědí, které byly místy vtipné, místy smutné, ale hlavně její.