Klíč k věčnému štěstí (a slávě a bohatství a půlce království)

Četla jsem tuhle jeden článek, měl v titulku něco jako „klíč k věčnému štěstí“ a čtenost pomalu větší než všechny články dohromady (byl to internetový deník). Článek byl původně laděn ke stále ještě aktuálnímu tématu novoročních předsevzetí, ale nakonec se z něj nejspíš vyklubalo jen takové lákadlo pro lidi, kteří už dávno vzdali snahu o opravdové dodržení toho, co si na Silvestra tak slavnostně napsali na lísteček a následně připíchli na lednici.

Rady, o kterých jsem se dočetla, že mě vyvedou ze stereotypu a naplní můj život trvalým štěstím, nebyly vůbec složité. Bylo to, jako když vaříte těstoviny podle návodu. Naplňte hrnec vodou, přidejte špetku soli a opatrně vsypte těstoviny.

Z toho všeho čtení jsem opravdu dostala chuť na těstoviny. Při odměřování správného množství vody, jsem přemýšlela, kdo to vlastně jsou ti lidé, kteří na článek klikli a přečetli si ho. V úvodu totiž stálo, že text je návodem pro nešťastné a nespokojené, kteří nezvládli splnit svá novoroční předsevzetí.

A tak jsem si při otevírání balíčku s těstovinami říkala, jak je zvláštní, kolik lidí je nešťastných, protože porušili předsevzetí. Potom je snad jednodušší si ho vůbec nedávat, nemám pravdu?

Ale je to zajímavé. Čekáme, abychom si mohli dát předsevzetí, abychom mohli začít vařit ty těstoviny, abychom vůbec mohli zapnout plotýnku. Celou tu dobu čekáme, jen abychom si mohli říkat, že jednou ty těstoviny budou ležet na našem stole. Ve skutečnosti je nechceme jíst. Chceme to říkat, aby nás lidé obdivovali. Protože jestli máte chuť na těstoviny, můžete je uvařit už teď a zbytečně nečekat na další novoroční předsevzetí (které už z principu porušíte).