Stíny Zakázaného lesa: První letošní výprava, na kterou se nezapomíná

Letošní školní rok sotva začal a my, lvi z Nebelvíru, už máme za sebou dobrodružství, ze kterého se nám ještě teď ježí vlasy na hlavě. Když nám paní průvodkyně Simelie Mallorny oznámila, že první letošní praktická výprava povede rovnou do hlubin Zakázaného lesa, v mnohých z nás hrklo. Byli jsme zhruba pětičlenná skupinka, odhodlaná čelit všemu, co nám lesní stíny přichystají. Měla to být poklidná výprava za sběrem bylinek a hledáním jedné důležité knihy. Změnila se však v boj o holé uši a košťata.

Cesta začala naprosto idylicky. Vzduch voněl podzimem a my se pomalu nořili do šera mezi prastarými stromy zakázaného lesa. Úkol zněl jasně: pozorně se dívat, sbírat vzácné rostliny a poznávat les, i když teď si myslím, že spíš les poznával nás. Zatímco například Lucy hbitě objevila a utrhla Rumex obtusifolius a já později ukořistil Petasites hybridus, zpočátku jsem neměl na bylinky vůbec štěstí. Místo zelených lístků jsem totiž narazil na místní faunu. Nebo fauna na mě, jak se to vezme kolem a dokola.

Na jedné z větví seděla veverka, taková rezavá, pěkná, a drze si nás prohlížela. Jako správný Nebelvírský s prořízlou pusou jsem k ostatním prohodil: „Hele, veverka na rožeň!“ Dnes už vím, že zvířata v Zakázaném lese mají zřejmě vynikající sluch, což jsem opravdu nepředpokládal, a pramalý smysl pro humor. Veverka se strašlivě rozčílila a zahájila na mě kobercový nálet žaludy. Doteď netuším, kde je tak rychle vzala. Tímto se jí hluboce omlouvám, moje uštěpačná poznámka za tu bouli na hlavě určitě nestála.

Když jsme opustili teritorium útočné veverky, prošli jsme nádherným lesním hájem, až se před námi objevila nečekaná stavba. Byl to dům starého bylinkáře, omlouvám se, jméno jsem si nestihl zapsat. Brzo se dozvíte proč. Stavení působilo opuštěně, pohlcované okolní přírodou, s popínavými rostlinami, které objímaly staré dřevěné trámy. Vypadalo to tam jako vystřižené z nějaké staré pohádky.

Zdroj: Foto přímo z výpravy.

Průvodkyně Mallorny nás vyzvala, abychom šli dovnitř. Interiér byl fascinující, plný prastarých svazků a bylinkářských potřeb. Všichni jsme se s úžasem rozhlíželi — dokud se z temných koutů a od stropu nesnesla zkáza.

Napadly nás běsnice! Během vteřiny se poklidný průzkum změnil v naprostý chaos.

Zdroj: Foto přímo z výpravy.

Vzduch se naplnil pisklavým křikem drobných, ale nebezpečných stvoření. Dívky začaly panikařit — a upřímně se jim nedivím. Lucy se s Camellií bleskově schovaly pod masivní dubový stůl, zatímco Vivien a Dors se snažily co nejrychleji probojovat ke dveřím. Já se rozhodl, že z boje neuteču. Popadl jsem těžkou kovovou lucernu a začal se ohánět, abych kryl ostatním záda.

„Nemám prútik!“ křičela zděšeně Camellia zpod stolu, zatímco Aile jedna z běsnic přistála přímo na hlavě a začala ji surově tahat za vlasy. Dors se statečně vrhla zpátky, aby jí tu potvoru z účesu vymotala.

A co já? Zjistil jsem, že běsnice mají velmi podivné chutě. Jedna se mi sápala po obličeji a bolestivě mě rafla přímo do ucha, zatímco další si vyhlédla moje koště a začala ho ohlodávat jako nejdražší pochoutku! „Heej, nekousej mi koště!“ zařval jsem a máchl lucernou v zoufalém pokusu zachránit své oblíbené létající náčiní. „Já ti dám, kousat moje košťátko!“ Přece jenom fakt nechcete vidět, jak vám někdo pižlá košte za deset galeonů.

Naštěstí do všeho toho zmatku zasáhla průvodkyně Mallorny. S chladnou hlavou seslala kouzlo, které několik nejdotěrnějších běsnic omráčilo. „Ha!“ zvolala triumfálně, když v posledním šuplíku nahmatala cíl naší cesty. „Knihu máme, rychle z domku ven!“

Vyrazili jsme ven jako namydlené blesky. Stáli jsme před domem, udýchaní, rozcuchaní, já s krvácejícím uchem a ožvýkaným koštětem. Paní profesorka usoudila, že pro první výpravu bylo nebezpečí víc než dost, a navrhla okamžitý návrat. Místo dlouhého pochodu nám nabídla speciální teleportační čokobonbony.

„Tohle vás dostane rovnou až do síně,“ prohlásila a nabídla nám sáček. Camellia, Lucy i Vivien si hned vzaly a s hlasitým PLUMP zmizely. Já se na ten vynález díval značně nedůvěřivě. „Nemohl bych jít pěšky?“ zavrtěl jsem hlavou. Ale po pohledu na potemnělý les — a při představě, že bych mohl potkat další veverku nebo rozzuřenou běsnici – jsem raději stáhl uši (hlavně to nepokousané), vzal si bonbon a nechal se přenést do bezpečí hradu.

Ucho jsem si sice musel nechat ošetřit a koště bude potřebovat pořádnou údržbu, ale víte co? První výprava letošního roku rozhodně stála za to. Nebelvíru zdar a běsnicím zmar!

Pro Lví tlapou
Exogenus Rufus

Super