Těžký život korektora

Málo lidí, když čtou knihu či časopis, si uvědomuje, že kromě autora či autorů se na jejich vzniku podílí řada dalších lidí. Jedním z nejdůležitějších je korektor. Jeho úkolem je opravovat texty před vydáním. Co to obnáší?

V prvé řadě výbornou znalost gramatiky a pravopisu. Autoři se totiž pochopitelně soustředí na obsah, v jiných věcech bývají až trestuhodně nedbalí. Řada z nich neúmyslně, nejsou prostě dostatečně jazykově zdatní. Víte například, že Jules Verne o sobě věděl, že neovládá francouzštinu dostatečně kvalitně, a proto si nechával knihy opravovat ještě dříve, než přistoupil k jejich vydání?

Korektor při své práci často trpí. Jeho povinností je totiž opravit vyložené chyby, nesmí však zasahovat do osobitého stylu autora. Pokud opravuje neobratně napsaný text, rve si vlasy z hlavy a říká si: To bych napsal lépe. Jenomže v takovém případě nemůže udělat nic, leda doporučit změny. Touto jeho iniciativou se však obvykle nikdo nezaobírá.

Kromě pravidel jazykových existují ještě typografická. V ideálním případě by tak korektor měl text opravit jazykově, počkat, až se připraví sazba, a pak ji projít, opravit, projít ji ještě jednou a znovu opravit. V čem typografická pravidla spočívají? Je jich mnoho. Například se nesmí zaměňovat spojovník („-“), krátká pomlčka („–“) a dlouhá pomlčka („—“). Při dělení slova nestačí jen správně rozdělit podle slabik, ale na konci a začátku řádku by neměly zůstat pouze dva znaky (chybně je tedy teba „o-čarovat“). A tak bychom mohli pokračovat, k tomuto tématu existují celé knihy.

Autor píše, když se mu chce. Čtenář čte, co a kdy se mu chce. Korektor čte, když mu dají něco na stůl. Nemůže si vybírat. Kdysi byl externí součástí našeho hradu i projekt Fan Fiction. Dělal jsem tam chvíli korektora. Postupem času v něm začaly převládat povídky o tom, jak mladá dívka potkala Michaela Jacksona a prožila s ním nádherný den (někdy i noc). Byly zábavné jak dopravní značky a kvalitní jak čínský česnek. I nad takovými skvosty musí korektor strávit spoustu času, aby se Michael a dívka aspoň dobře „nebavily“.

Po dobře odvedené práci dostane pochvalu od šéfredaktora a snad nějaký ten peníz. Téměř nikdo neví, kolik času a nervů ho to stálo, ba ani, že vůbec něco udělal. Nakonec se na něj zapomene úplně, známým zůstává pouze autor. Dělat korektora je práce nevděčná.

A proto jim nyní skládáme s láskou svůj hold. Za znalosti, schopnosti, trpělivost a píli.