Frontální útok na Pardubice

Můj sobotní den začal jako každý jiný – snídaní. Poklidnou snídaní u knížky. Což je moje prokletí, protože mám tendence se začíst a pak tak lehce nestíhat. Ale to se může stát každému. Takže, když jsem si uvědomila, že bych za pár okamžiků měla vyjít směr vlakové nádraží, seděla jsem stále v pyžamu, svírajíc už dávno dopitý hrnek s kávou a modlila se jen za to, ať stihnu dočíst kapitolu. Stihla jsem. Na sebe jsem hodila něco červeného, abych pokryla Jonesovu podmínku, a vzhledem k nedostatku klobouků jsem do kabelky přibalila věneček, abych alespoň nějak splnila oděvní předpisy. Jako bych měla před očima tu větu z vývěsky:

„Poznávacím znamením bude červená nebo zlatá barva a pokrývka hlavy.

Inu, tak jsem doběhla na tramvaj, dojela na nádraží, abych si na tabuli přečetla o desetiminutovém zpoždění vlaku. To byl ten pravý čas na kafe (protože s kávou čas plyne mnohem příjemněji). Když už se vláček dopravil k nástupišti, neradostně jsem si uvědomila, že asi nemám tak úplně místo k sezení. Jediné viditelné místo bylo vedle stařičkého pána. S povzdechem, že si určitě bude chtít povídat a já si nepřečtu ani písmenko, jsem si k němu přisedla.

Po hodině, během které jsem měla žalostně málo kofeinu, jsem se dozvěděla, že pán jede demonstrovat proti „Amíkům“ do Prahy, že pracoval u tajné policejní služby, že ho jízda vlakem baví a že ho překvapuje, že ho vůbec poslouchám, mladí prý už moc se starými neztrácejí čas. Dědula byl však velmi zábavný (zejména svou záští vůči „Amíkům“ a elektronice), že mi cesta utíkala celkem rychle.

 

Na Pardubickém nádraží jsem hledala podivně vypadající skupinku, ve které by se to hemžilo klobouky a červenou a zlatou barvou. A jediné, co jsem zahlídla, byl Jones tyčící se nad všemi do výše asi tří metrů, jak na mě s nepřirozeně širokým úsměvem mává. Tak jsem se vydala tímto směrem, kde následovala objímačka se známými, představování s neznámými a možná lehká rozpačitost a pokukování po lidech, o kterých jsem netušila, kdo je kdo.

Vyrazili jsme vstříc Pardubicím, tedy hlavně jsme mířili jako první za jídlem. Utvořilo se pár skupinek, některé byly hlučnější než jiné (že jo, Padouchu?), některé působily spíše kultivovaně (těch tedy nebylo mnoho, můžeme mezi ně počítat snad jen fialovou část – madam Bete a pana Fila). Cestou se řešila nejrůznější témata, do toho jsme občas zaslechli primusku, jak se podivuje nad velikostí Pardubic (soudě podle toho, kolikrát to řekla, si nejspíš myslela, že Pardubice jsou mikrovesnička). Cestou k jídlu se nakupovaly i perníkové výrobky, aby měli někteří co likvidovat ve vlaku cestou domů (ne, opravdu jsme vám výmluvy, že to berete rodičům, nespolkli).

Když jsme dorazili do restaurace, byli jsme usazeni ke dvěma velkým stolům. Musím říct, že jsme se u jídla pořádně pobavili. Někdo by řekl, že když se sejde u jednoho stolu šéfredaktorka, primuska a kapitánka famfrpálu (hehe, zní to jako začátek vtipu, že?), že budou přetřásána témata vážnějšího charakteru, třeba jak zvednout morálku koleje či zvýšit sběr bodů. No… ne, tak můžu říct, že na vážná témata se nedostalo. Naopak jsme se pořád smáli, popichovali a Padouch tu a tam vykřikl něco o zvýšení platů pro redaktory. Pak, když jsme všechno snědli a vypili, bylo na čase zaplatit a jít na naší pouti dál.

V rámci poobědové procházky jsme se šli podívat na pardubické krematorium (podle slov „…prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“), které Meggie označila za pěkné místo. A tak, když už nebylo nic k vidění, tak jsme se alespoň vyfotili na schodech a udělali jsme před krematoriem decentní rozruch.

Pak, abychom vdechli do našeho srazu i trochu kultury, jsme se šli podívat na Pardubický zámek. Když jsme požadovali od našich fialových nějaké krátké historické upřesnění, o co jde, zmínil se pan Filius, že si přesně nepamatuje, jestli zámek byl nebo nebyl dobyt Švédy, ale že je to velmi podstatná část historie tohoto zámku. Pak jsme se vyfotili v jedné lajně podle počtu bodů. A zatímco my jsme s Mikem v rámci kulturního odpoledne probírali filmové klasiky, Therka se s Kate sázela o bodové příčky a peníze.

 

Poslední zastávka tohoto srazu byla v čajovně. Můžu s klidným svědomím říct, že tam jsme se nasmáli asi nejvíce. Objednávky, které byly objednané špatně, i když jsme radili pánovi, aby si to zapsal. Objednávky, které byly objednané dobře, ale jejich smyslem je patrně jen ponížit personál, protože jejich cesta od místa přípravy až k nám byla doprovázená hlasitými výkřiky „Čááj čaj čáááj“. Pak všechny proslovy, které byly velmi dlouhé (některé měly i dvě věty) od červených i fialových autorit. Neplánovaná a zlotřilá předávka krysy Nemravné Nohy do mých rukou. Plánování založení Nemravného rodu krys. Kolování jakéhokoliv jídla, kterého se nám dostalo.

A když už se pak začalo osazenstvo vytrácet a začalo pomalu odcházet a loučit se, v naší vydýchané místnůstce začala být zima a ačkoliv jsme se pořád velmi bavili (Elbereth je výborná vypravěčka vtipů a historek z vlaku – které vlastně taky vyzněly jako vtipy), už bylo načase se pomalu zvedat a odcházet domů.

 

A tak proběhly poslední rozlučky, sliby o dalších srazech a každý jsme se vydali vstříc domovům. Když jsem konečně dorazila domů, chtěla jsem sebou jen plácnout do postele, ale ze zvyku jsem ještě jednou rozjela hog. Se smíchem jsem se poňuchňala s Nemravnou Nohou a zaplula jsem do Velké síně, kde jsem s lidmi, se kterými jsem se viděla jen pouhých pár hodin zpátky, rozvíjela další a další ztřeštěné nápady.

 

Díky za skvělý sraz!

 

Srazu se účastnili: Nebík, Espe, Bete, Fil, Mike, Angie, Therka, Mathi, Meggie, Kirsten, Elbereth, Martin, Kate, Cisska a Olivka. 

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 8 + 7 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

Příště jedu taky!

Napsal: Diane Anne Lea Dne: 18.04.2015 ve 11:16

Jej, to zní všechno skvěle! Snažím se podle fotek hádat, kdo je kdo. Příště určitě pojedu :))

Napsal: Bilkis Dne: 17.04.2015 ve 22:31

Ta reklama na pití je velmi nevýrazná! Protestuji! A Padouch je obr, ano! :D Jsem ráda, že jste si sraz užili a že jste nám ho i zprostředkovali. :)

perník

Napsal: Meggie Dne: 16.04.2015 ve 21:38

Hej! Já ten perník fakt domů přivezla! :D