Jak najít italské ministerstvo kouzel snadno a rychle

Italské ministerstvo kouzel se samozřejmě nachází v Římě, neboli ve Věčném městě, jak je pyšně nazýváno italskými kouzelníky. Jeho pozice je na mapě nezakreslitelná, většina vchodů neviditelných, a to minimálně do doby, dokud nestojíte přímo před nimi (několik z nich nicméně odolává viditelnosti i poté, co jimi projdete). Jediný viditelný vchod se nachází v místě ležícím „nad chrámem Apolla“ – což je trochu oříšek, neboť žádný takový chrám v Římě neexistuje již pár desítek staletí. Na druhou stranu, před těmito staletími jich tam existovalo hned několik. Abyste tedy nepátrali celé dny zbytečně, použijte prosím našeho kapesního průvodce, který vás nasměruje správným směrem…

… Zatímco čtete a hlavou se vám líně plazí myšlenky týkající se dělení římských a řeckých božstev a podobnosti slov Apollo a Apollón, začne z pergamenu stoupat podivný nažloutlý dým. Nejprve sotva viditelný, takže mu nevěnujete pozornost, ale za chvíli ho je již všude plno. V okamžiku, kdy se vyděšeně natáhnete pro svou hůlku, se dým zatočí v mocném víru a zhmotní se v silnou ruku, která vás chytne za zápěstí. Prudce vámi cukne směrem k pergamenu a náhle vše kolem vás zmizí. Když po několika vteřinách s hrůzou opět otevřete oči, zjistíte, že se vše změnilo…

Stojíte na velikém dlážděném náměstí zalitém sluncem, které je plné troubících mudlovských dopravních prostředků. Přímo před vámi se tyčí obrovská bělostná stavba, která vypadá tak trochu jako antický chrám – ale zase ne tak docela… Zmateně se rozhlížíte a snažíte se zaostřit na všechny ty obrovské sochy, které ji lemují, ještě větší sloupy, které ji tvoří, a na bronzovou sochu muže jedoucího před tou vší nádherou na koni. To je ten chrám, co neexistuje, přemýšlíte? Jen díky kouzlu ho teď můžete spatřit? Ale proč ho potom všechna ta mudlovská auta objíždějí?

„Jistěže ne,“ osloví vás cizí myšlenka. Šokovaně se rozhlédnete, ale všude vidíte jen davy lidí, mudlů i kouzelníků. Někteří se derou po úzkém chodníku za vámi, jiní před vámi, většina se však proplétá přímo mezi mudlovskými automobily, autobusy a skútry na široké silnici vedle vás – pozornost vám nevěnuje nikdo.

„Památník Viktora Emanuela II., sjednotitele Itálie, samozřejmě. Nyní musíte jít vpravo,“ instruuje vás úřední hlas. Pochopíte, že vychází z vaší hlavy a že se tedy zřejmě jedná o onoho vašeho „kapesního průvodce“.

Ulehčeně si oddechnete a otočíte se, abyste ho poslechli a vyrazili vpravo, nicméně zjistíte, že dav lidí proudících po vaší straně chodníku směřuje vlevo. Na vybočení nemáte šanci, dav vás unáší kamsi stranou, a unášel by vás tam i v případě, kdybyste se rozhodli skočit do silnice pod kola dvoupatrového autobusu.

Odevzdaně tedy zamíříte stejným směrem, nasloucháte desítkám jazyků kolem sebe a s překvapením si uvědomujete, že italština tu rozhodně nezní nejčastěji. Když v sardinkovitém davu zahnete za roh, náhle pochopíte, kam se všichni hrnou: ke Koloseu, jednomu ze sedmi divů světa. Zdálky vypadá maličké, navíc se zdá, jako by ho minimálně půlka chyběla. Naštěstí alespoň chodník k němu vedoucí je stále širší a širší a nakonec zaznamenáte, že již vlastně jdete po podobné silnici, po které před památníkem za vámi jezdily dopravní prostředky – zde však žádné nejsou, pouze turisté, stánkaři se suvenýry a se zmrzlinou, malíři, živé sochy, které si pletete s těmi bronzovými, a potulní hudebníci, již do té kakofonie zvuků a jazyků překvapivě zapadají. Teď už se můžete volně pohybovat, ale jít zpět nemůžete, cesta za vámi je ucpaná.

Koloseum vás nakonec svou výškou opravdu překvapí, zblízka už souhlasíte, že jméno odvozené od „kolosu“ skutečně sedí. Na větší zdržování ovšem nemáte čas, vaše nohy, vedené kouzlem, se automaticky stáčejí vpravo, směrem k jakýmsi velmi starým ruinám. Vypadají rozlehle, rozpadle a místy též dost sloupovitě. S nadějí k nim pohlédnete a pochopíte, že se vás váš průvodce opět snaží navést na správný směr. Odhodlaně tedy zamíříte k travnatým úbočím opodál, která snad kdysi bývala hradbami nebo silnou zdí, nyní je však vše krásně zelené. Po pár krocích do kopce nakonec opravdu rozeznáváte terasovitá nádvoříčka antického centra celé římské říše: u nohou vám leží starodávné Forum Romanum…

Jak slunce šplhá po nebi stále výš, začíná vám být pěkně horko. Ani si neuvědomíte, že poté, co jste se vymotali ze „čtvrti antických ruin“, opět trochu uhýbáte z kurzu nastaveného průvodcem a automaticky míříte k řece. Obrovské platany podél nábřeží vám ale skýtají příjemný stín, Tibera dýchá osvěžující vlhkostí, navíc je tu na římské poměry neuvěřitelný klid – největší hluk tu nadělají pravděpodobně rackové, kteří tu spokojeně rybaří. Netrvá to dlouho a na protějším břehu se před vámi vynoří majestátní Andělský hrad: starověké mauzoleum, papežská pevnost a působivé muzeum v jednom. Ač víte, že si zacházíte, dojdete až k samotnému Andělskému mostu, který hrad spojuje s vaší částí nábřeží. S úctou projdete kolem nádherných soch andělů a přemýšlíte, zda je vytvořil mudla, či kouzelník – vypadají tak dokonale, že by klidně mohly být i živé.

Když však u samého úpatí hradu zahlédnete vatikánskou baziliku svatého Petra, provlní se kolem vás cizí myšlenka s uštěpačnou poznámkou, že ve Vatikánu na italské ministerstvo kouzel asi opravdu nenarazíte. Sice jste v pokušení svého průvodce neposlechnout, ovšem nejste si jistí, zda by za hranicí Říma ještě fungoval – vrátit se zpět do školy vlastně vůbec nechcete. Raději se tedy vydáte zpátky přes řeku a necháte se vtáhnout do ubíhajících davů mířících do centra.

Uličky kolem vás se zužují, domy jsou vysoké, oprýskané a příjemně malebné, s břečťany visícími z parapetů a zídek a s pnoucími růžemi lemujícími romantické výklenky s lavičkami. Čas od času narazíte na plácek s ruinami a sloupy tyčícími se k nebi, na náměstíčko s fontánkou či kostelíkem, případně hned s obojím naráz, na větší náměstí s několika fontánami a několika kostely – pokaždé však se zahrádkami restaurací, které vás svými vůněmi, smíchem a uvolněným klábosením velice lákají k odpočinku. Bohužel mnoho volného místa tu není, zdá se, že už víte, kam zamířili všichni turisté po prohlídce Kolosea…

(náměstí Navona)

(obelisk na Fontáně čtyř řek)

(Pantheon)

(trhy na Campo dei Fiori se sochou Giordana Bruna)

Připadáte si naprosto ztracení, máte pocit, že jste se museli ztratit i svému průvodci, jehož vedení již vlastně necítíte. Nicméně když míjíte jednu zapadlou uličku za Campo dei Fiori, přežene se přes vás vlna magie, což vás donutí zbystřit. Nedaleko vás se nachází kouzelnická lokalita, tím si jste jistí. Již jen liduprázdnost uličky mluví za vše – proč se jí mudlové asi vyhýbají? S ulehčením do ní zamíříte, k vysokému a přesto dost nenápadnému domu na jejím konci. Co jiného než ministerstvo kouzel by to mohlo být?

V polovině uličky se vás však zmocní nepříjemný pocit: tahle magie podivně pálí, lepí se na kůži. Když rozeznáte hlavy soch lemující vstupní dveře, nejistě zpomalíte. Tohle opravdu nevypadá dobře…

O několik dalších metrů dál již nemáte pochybnosti, kouzelný nápis na průčelí domu mluví jasně: dorazili jste před dveře Akademie temných umění a nekromancie. Vrátná, která na vás vykoukne z okna, jež se zčista jasna odhalilo ve zdi, vás nenechává na pochybách. Raději se otočíte na patě a utíkáte pryč.

Naštěstí hned o jednu uličku dál, když konečně zpomalíte a snažíte se vydýchat, zaslechnete opět svého průvodce:
„Vítejte před Apollovým chrámem, právě se nacházíte třicet metrů od vstupu do ministerstva kouzel. Děkujeme vám za využití našich služeb."
Zmateně se rozhlédnete – cože? Před vámi stojí jen pár sloupů…

Zmateně je obejdete na druhou stranu zříceniny…

Nevěřícně hledáte nějaký viditelný „vchod“, ale pokud jím není myšlena nějaká myší díra v zemi… Náhle si povšimnete hlavy, která na vás kývá z místa „nad Apollovým chrámem“. Visí nad masivními dveřmi, které vás nenechávají na pochybách. Vítejte na ministerstvu!