Nebelvírští mušketýři

Na konec letošního školního roku si naše zasedačka vymyslela pro zbytek Nebelvíru velké překvapení: letošním rokem počínaje začneme vždy na konci roku udělovat zbrusu nový kolejní předmět – krásný klobouk pocházející z dílny úžasné hradní návrhářky, slečny Eveliny van Eyck.

Klobouk jsme nazvali Nebelvírský mušketýr a záměrem naší zasedačky je, aby si ho každý rok odnesli tři studenti Nebelvíru, naši tři pečlivě vybraní Mušketýři. Podmínky pro jeho získání jsou následující:

Každý ze tří klobouků se uděluje za něco jiného, za tři kolejní pilíře, na kterých Nebelvír stojí – přitom mají všechny tři cosi společného. Jejich nositelé jsou totiž lidmi, o které se naše kolej opírá v oněch třech místech měrou nejvyšší.

Prvním z těchto pilířů je samozřejmě kolejní bodování. Každoročně máme v koleji mnoho silných bodohrotičů, též mnoho schopných studentů z „aktivního jádra“, kteří svými body přispívají pravidelnou nemalou měrou. Přesto se v koleji vždy najde někdo, kdo dělá více než ostatní, kdo pracuje více než „stabilně“ - a nadto ještě mnohdy napříč spoustou školních let. Takový člověk nechť je prvním naším mušketýrem.

Druhým z pilířů je potom famfrpál, který k Nebelvíru patří naprosto neodmyslitelně. Vážou se k němu desítky hodin strávených na koštěti, zodpovědnost a absolutní spolehlivost, kterou po hráčích našeho týmu vyžadujeme. Opět i zde se ovšem najdou lidé, kteří famfrpálu věnují více než „jen tolik“. Kteří nad ním přemýšlejí i v době, kdy žádný trénink nebo zápas neběží, kteří počítají a vymýšlejí, jak nejlépe vycvičit a sestavit ten nejlepší tým, který sestavit můžeme. A právě mezi nimi můžeme hledat druhého mušketýra…

Třetí z kolejních pilířů je potom ten nejdůležitější – bez jeho funkčnosti by totiž předchozí dva nikdy kloudně fungovat nemohly. Mluvím samozřejmě o kolejní atmosféře, o tom, zda se v nebelvírských prostorách cítíme dobře a příjemně. O tom, zda se máme kdy čemu zasmát, zda máme pocit, že se můžeme ostatním bez obav svěřit se svými starostmi, radostmi, úspěchy a zklamáními. Zda nás těší trávit čas s ostatními na kolejních akcích, na trénincích, na zápasech, v kolejní místnosti… Tohle všechno totiž není samozřejmost, naopak, je to ošemetná věc, která závisí na snaze nás všech, na naší ochotě a trpělivosti, osobní laskavosti. Nebelvír má naštěstí takovýchto „dobrých duší“ dlouhá léta dostatek, nicméně, i tak se mezi nimi vždy najde někdo, kdo vybočuje z řady, kdo těší již jen svou přítomností, kdo vás dokáže rozesmát, i když na to zrovna tisíckrát nemáte náladu… Takovému člověku náleží tedy poslední udílený klobouk, o to cennější, že jeho nositel není vybrán kolejním vedením jako v předchozích dvou případech, ale že jeho jméno vychází z tajného hlasování celé zasedačky.

A kdo že tedy jsou letošní, zcela první a jedineční, Nebelvírští mušketýři?

První klobouk za první kolejní pilíř si ze slavnosti odnesla Kate Resea, slečna, kterou si někde jinde než v kolejní TOP10 neumíme představit už celá léta. Letos předvedla obzvláště vynikající výkon, po napínavém finiši z posledního měsíce předběhla v bodování naši celoroční „jedničku“, slečnu Theresku, díky čemuž naší koleji výrazně pomohla v bodovém skoku a následnému, pro mnohé zcela neuvěřitelnému, vítězství ve Školním poháru. Gratulujeme, Kate!

Druhý klobouk udílený za famfrpál získala naše dlouholetá kapitánka, slečna Esperanza Milagrosa. Ač by tomu mnozí před rokem ještě nevěřili, dokázala z našich mladších studentů vychovat dost ucházející tým, který, jak pevně věříme, zvládne nahradit odcházející letité kmenové hráče. Vnesla do našich tréninků a jejich organizace mnoho inovací, přehlednosti a kázně a k tomu všemu sama letos nalétala na trénincích přes 40 hodin. Slečno Espe, klobouk dolů!

Nalézt nositele třetího mušketýrského klobouku nakonec nebylo tak snadné, jak se původně zdálo. Zasedačka nominovala celkem sedm studentů Nebelvíru, přičemž každý jeden z nich je nepostradatelnou nebelvírskou duší. O jediný hlas nakonec zvítězil pan Michael Jones, nebelvírský padouch, škodič a rozvraceč veškerého pořádku - bez jehož vtípků a „zákeřností“ si naše společné prostory prostě už neumíme ani představit. Pane Miku, nemůžu uvěřit, že to říkám, ale… padoušství zdar!

Gratulace!