Angie Claire Silvery: "Mým oblíbeným červeným je celá kolej!"

Angie: Na škole už působím skromně pátým školním rokem a letos mě čeká první větší překážka, a to zkoušky NKÚ. 

Zmrazila jsem se hned v prvním ročníku na nejkratší možnou dobu, přesně na 1 měsíc. Měla jsem totiž spoustu povinností u mudlů a bála jsem se, že hrad bude příliš rozptylovat mou pozornost… – zasměje se –

Naštěstí jsem se však vrátila včas, abych ještě stihla napsat esej, takže se můžu hrdě hlásit ke všem studentům, kteří zatím ani jednou nepropadli. – mrkne na Annie rozpustile jedním okem –

Angie: Ano, takových temných chvilek jsem už opravdu několik měla. Ale spíš šlo vždy o krátkodobé pomatení smyslů… Za pár dnů mě to vždy přešlo. – usměje se –

Naposledy jsem měla tuhle slabou chvíli právě jen několik dnů po zisku zlatého odznaku. Šílela jsem totiž, že nic nestíhám, ničemu nerozumím, nevím, co mám dělat. Navíc se v té době začaly ještě objevovat aféry ve Velké síni, což mi na náladě zrovna také moc nepřidalo.

Naštěstí poslední zbytky rozumu mi říkaly, že nechat kolej ve štychu by byla ta největší pitomost, tak jsem se zakousla a pokračovala dál. – zazubí se –

Angie: Někdy? Vždycky! Je to hrozné, ačkoliv si každý nový termín svatosvatě slibuji, že tentokrát začnu s úkoly dříve, více než polovina mi stejně vždy zbude až na termínový víkend, přesněji řečeno na neděli večer… – zajiskří se jí v očích –

Ale ten adrenalin… Ten mi za to snad i stojí!

Na svou obranu však musím podotknout, že se k úkolům snad dřív ani dostat nemohu. Vždy je co dělat. Zkrátka se nenudím.– usměje se –

Angie: Funkce primuse měla vždy můj obrovský respekt. A opravdu nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se někdy téhle funkce chopila. Nicméně nyní po více jak dvou měsících primusování musím říct, že ačkoliv je to na začátku opravdu dost těžké (to mi doufám potvrdí všechna bývalá i současná zlatá péčka), člověk si po několika týdnech, u mě spíše až po měsíci, zvykne, a funkce se mu pomalu i začíná líbit… – rozesměje se –

A jestli bych se jí vzdala? Pokud by se mé milované červené koleji už nelíbilo mé vedení a chtěli by mě vyšoupnout, a dokonce kvůli mě třeba zorganizovali i revoluci s harpunami a řemdihy, určitě nemám problém připíchnout zlatý odznak někomu jinému. – pobaveně jí zablýskne v očích –

Pokud totiž kolej nemá důvěru ve své vedení, asi je něco v nepořádku. 

Angie: No jasně. Přeci sebe! – zasměje se –

Ne, tak samozřejmě někteří červení jsou mi hodně sympatičtí, někteří malinko méně, ale určitě není nikdo, koho bych neměla ráda. 

Navíc vždy se mi zatím potvrdilo, že pokud jsem o někom měla pochyby, když jsem si s ním začala povídat více nebo ho poznala osobně, zjistila jsem, že je to strašně fajn člověk. 

Takže má odpověď na otázku zní, ano, mám nějakého oblíbeného červeného. Celou kolej! – mrkne –

Angie: Kdesi v mém plánu to napsané je. Ale jestli zfialovím až za 3 roky, za 5 let nebo více, to ti asi neřeknu. Sama totiž netuším. Jen vím, že by mě asi lákaly ty nové funkce, které se s fialovým hábitem pojí. Na druhou stranu si neumím představit, že bych už žádné předměty nestudovala a hlavně se v kolejní místnosti nepotkávala se svými červenáčky… 

Ale změna je holt život.– usměje se –

Angie: Naopak, já se vždy těším, až k nám přijdou. Přinesou totiž s sebou nový vítr, a vždy jsem zvědavá, kolik z nich vydrží a stane se oporou koleje a kolik z nich zase zmizí. Nikdy to totiž neumím správně odhadnout. – zasměje se –

Hlavně se mi vždy líbí to jejich počáteční nadšení. Občas bychom i my starší potřebovali do žil dostat více radosti a takové správné zapálenosti z kdejaké hradní věci, kterou právě nováčci mají. Tím se máme od nich asi dost co učit. – kývne hlavou a usměje se –