Temné doupě slečny prefektky

I Heky jsem podrobila otázce, zda ve svém pokoji neukrývá nějaká tajemství. Její odpovědí mi bylo: „Skříň, truhla, postel - nic ke koukání!“ Zdá se vám to stejně podezřelé jako mně? Nešlo neudělat průzkum, stejně jako v případě slečny primusky. Pravda, po předchozích zkušenostech jsem krapet trnula hrůzou, ale nedalo mi to.

Čekalo na mě však milé překvapení. Zajásala jsem, protože dveře nejen, že nebyly opatřené ochranným kouzlem, ony nebyly ani zamčené! Krapet zklamaně jsem schovala sadu paklíčů pro amatéry a plna očekávání vstoupila.

Chvilku jsem si připadala jako vetřelec. No, když nad tím tak přemýšlím, taky jsem byla, ale rychle mě to přešlo, když jsem se rozkoukala! Kdepak skříň, truhla, postel! Ani omylem!

Ten binec!! To nemám ani já v pokojíku a to je co říct! Slečna prefektka má totiž očividně ráda sladké! A to ve velkém! Všude, kam se jen člověk podíval, se válel nějaký obal od bonbonu nebo od žvýkačky – a všechno to bylo z Medového ráje. Nejvíce se jich soustředilo kolem koše, který zaujímal čestné místo naproti posteli. Zřejmě zde probíhají nějaké turnaje „Tref se, jestli to dokážeš“ či co.

Připadala jsem si krapet jako na minovém poli! Ladně jsem přeskákala všechny papírky – abych snad nezanechala nějakou stopu – a šmejdila jsem dál. Nevěřili byste, ale i na psacím stolku byl bordel! Očividně umělci potřebují při práci chaos… Polámané nebo tupé pastelky s ořezky všude kolem – dokonce i po zemi se válely barvy, brky, inkoust… prostě všechno možné.

Musí se však uznat, že ty výtvory, které nebyly zanešené pod vším tím bordelem, vypadaly naprosto úchvatně! Několik minut jsem se nemohla odtrhnout, a kdybych mohla, něco šlohnu a pověsím si to k sobě nad postel… ehm.

Jenže tím celé tajemství okolo psacího stolu končilo.

Opět jsem přeskákala minovým polem a v mém hledáčku se objevila skříň. Velká skříň, zamčená na několik západů! I toto však vyřešila má hůlka a dveře se otevřely bez jediného zavrzání. To byla úleva po minulých zkušenostech v ložnici slečny primusky.

Až do této doby jsem žila v domnění, že na hradě existuje jen jedna laboratoř. Teď jsem však zjistila, že mé výpočty nebyly zcela přesné. Pravda, každý ukrýváme ve skříni něco jiného… Heky laboratoř!

A musí se nechat, že vybavená je kvalitně! Několikero kotlíků různých velikostí. Poličky naplněné všemi možnými i nemožnými přísadami, měchačky, lahvičky… prostě všechno, co v laboratoři má být.

Mou pozornost upoutala mezi tím vším ještě velká kniha. „Lektvary od A-Z“ se jmenovala. Ze zvědavosti jsem ji prolistovala a narazila jsem na červeně zakroužkované lektvary lásky, štěstí, spánku, lektvar odvahy… taky vás to všechno vede k jednomu cíli?

A pak jsem si vedle všimla malé busty. A světe div se, už zase! Už zase profesor Orionis! Věřili byste tomu? To je nějaká šílená nemoc vedení nebo co? Anebo skvělý způsob podlejzání… Teď jen, zdali mají ta busta a ty lektvary něco společného… – zavrtí hlavou –

Ovšem když jsem viděla, co se ve skříni skrývá, hned mi došel jeden fakt! Už jsem přišla na to, jak to slečna prefektka dělá, že tak krásně maluje! Ona si určitě vždycky umíchá nějaký extra silný dryák a ty výpary, které z něho jdou, inhaluje, dostane se do zvláštního tranzu a v něm potom tvoří svá největší díla! Jo! Takhle to je! Zajímalo by mně, jaký dryák to je, že bych to taky zkusila…

No, krom perfektně vybavené laboratoře a velmi ehm… zajímavé busty však mou pozornost upoutaly ještě boty. Ovšem tohle nebyly jen tak ledajaké boty! Tyhle měly černo-červenou barvu, byly kožené a měly okovanou špičku. Ano, správně, došlo vám to! Tohle jsou ty slavné „botky vykopky“ které jsem nemohla najít ve sluji slečny primusky. Žasla jsem nad tím, jak krásně mají vyleštěnou tu kovovou špičku! Nebyl na ní ani jediný škrábanec, jediná šmouha, nic. Slečna prefektka jim očividně věnuje skutečně velkou péči a na to pozor, jsou připraveny k okamžitému použití!

Ovšem co dalšího bombového se dá hledat v laboratoři, že? Musela jsem o dů… totiž o kus dál. Přesněji jsem odskákala k posteli.

Nešlo minout tu velkou knihovničku, která stála hned vedle. Byla nacpaná knihami k prasknutí. Většina z nich byla v jazycích mně naprosto neznámých. Hodně z toho bylo slovníků – rovněž v prapodivných jazycích. Mnoho zástupců měly také milostné a dokonale sladké romány. Hlavně ten Romeo a Julie po kouzelnicku a také cosi jako „Láska v oblacích“. Našla jsem však i „Knihu zakázaných kouzel“. To se jako smí? To se v knihovně normálně půjčuje? Raději jsem to neotvírala, aby na mě něco nebaflo, a snažila jsem se nemyslet na to, co asi může slečna prefektka s takovou knihou zamýšlet.

A úplně u zdi, skoro za poličkou, byla strčená útlá knížečka. Spíš takový malinký sešítek. Ovšem po otevření mi došlo, kde se u slečny prefektky berou všechny ty bonusové body!
To byl – prosím pěkně – sešítek s úplatky!

Pro lepší názornost pár příkladů, které jsem si zapamatovala:
Prof. Renine: Donést čerstvou krev, slíbeno 10bb.
Prof. Flyová: Postarat se o kočku, slíbeno 10bb.
Prof. Orionis: Zalít květiny v kabinetě, slíbeno 10bb.
To jsou věci, že? Alespoň se teď ukázalo, jak se to dělá!

Při prozkoumávání nočního stolku a postele se mi však podařilo cosi – nechtěně – nakopnout. Byla to krabice, která se pohnula, zakňučela, vzápětí zavrčela a bylo jasno! Otevřela jsem tu - pardon, oprava, dřevěná truhla to byla – truhlu a nestačila se divit. Vyskočilo na mě celkem malé vlčí mládě! Chápete? Vlčí! Slečna prefektka chová v pokoji vlka!

Takže nejen kniha zakázaných kouzel, laboratoř a úplatkářský sešítek, ale ještě vlk! Uznávám, byl rozkošný. Rozkošný do té doby, než mě stačil rafnout do zápěstí. Rychle jsem ho šoupla zpět do truhly, zavřela ji a pro jistotu vystřelila ze dveří, aby se mi náhodou nestalo ještě něco. Už toho bylo dost a víc jsem najít nepotřebovala!

Z toho plyne jedno velké a důrazné ponaučení. Nikdy, nikdy, ale opravdu nikdy nelezeme do pokojů našich spolužáků, protože skončíme se vzteklinou a traumatickými zážitky!