Nebelvírští duchové

Téma kolejních duchů je velice ošemetné a popravdě se necítím úplně nejlépe, že ho mám pro toto vydání zpracovat. Není totiž zrovna chytré jakýmkoliv způsobem hodnotit povahu či přínos bytostí, které nejsou živoucí povahy. Já si vlastně nemohu dovolit psát o nich jinak než dobře (o mrtvých vždy jen dobře, znáte to pravidlo, že?), protože ač by se mohlo zdát, že aktuálně by si tento článek mohl v podstatě přečíst pouze současný kolejní duch, Phosgen Crestfall, není tomu tak. Ti ostatní duchové totiž samozřejmě nejsou neexistující (řekla bych „mrtví“, ale bohužel, to tedy jsou) a občas se mohou o jisté věci (zejména třeba o ty související s jejich pověstí) starat až nemístně. Pro nebohé autory seriozních, objektivních článků z toho potom mohou plynout v lepším případě bezesné noci strávené ve společnosti zvuků, jež nemají v tichu nočního pokoje co dělat, v horším případě pak nejrůznější „nešťastné náhody“, noční děsy a psychický teror, což je cena, kterou hodlá zaplatit jen málokterý novinář…

Jací tedy byli kolejní duchové Nebelvíru?

Ze svých prvních studentských let si velice dobře pamatuji na působení ducha Mariah Jane Watsonové, laskavé duše, která byla v koleji přítomna úplně každičký den. Každý z nás ji znal a každý ji měl rád. Málokdo ji sice skutečně viděl na vlastní oči, to je pravda, ale to bylo způsobeno pouze tím, že se Mariah ve své dobrotě a snaze nezatěžovat naše křehké dětské duše rozhodla trávit svůj čas v neviditelné formě, obvykle kdesi uprostřed zdí nebelvírské věže. Rozhodně tedy nemohu souhlasit se zvěstmi, že se na hradě pravidelně nevyskytovala, či snad dokonce s tvrzením, že se vůbec nedozvěděla o svém jmenování do pozice kolejního ducha! Takovéto úvahy jsou zkrátka naprosto nemístné, neřku-li nestoudné. Mariah by svého času za Nebelvír dýchala! (Kdyby tedy byla něčeho takového schopna.)

Thomas Perchner byl naopak velice výraznou duší osobností. Ode dne svého jmenování se mezi námi zjevoval opravdu pravidelně, neboť razil zásadu, že následovníci Godrika Nebelvíra by měli být schopni koexistovat vedle nehmotných přátel bez větší psychické újmy. A opravdu, bylo tomu tak. Jeho vtípkům a trefným výrokům se smála celá kolej, od prvních ročníků až po ty poslední. Jediný, kdo se ničemu nesmál a kdo nějakou formou psychické újmy viditelně trpěl, byla naše kolejní ředitelka, madam Tarí Tinuviel. Nikdo z nás to nechápal. Vždyť Thomas se zajímal o veřejné dění a měl k němu tolik co říci! Zajímal se o chod koleje a o stav našich mezikolejních soutěží, o blaho nás všech! Nakonec bohužel psychóza kolejní ředitelky vyústila až k nejhoršímu: nechala nebohého Thomase ze školy vyloučit, s odůvodněním, že si v nějaké slabší chvilce dovolil použít „nemístné vulgarismy“. Ovšem něčemu takovému by samozřejmě nikdo z nás nikdy nevěřil – vždyť Thomas byl ztělesněním všeho, co by se dalo nazvat gentlemanstvím staré školy.

Po vyloučení Thomase jmenovala madam Tarí nebelvírským duchem slečnu, která pár dní před Thomasovým odchodem nešťastnou náhodou zemřela při požáru v nebelvírské věži. Lola Kaki mezi námi strávila dlouhou řádku let, tuším až do roku, kdy jsem sama skládala zkoušky OVCE a kdy jsem kolej opustila. Většinu času této doby Lola navazovala na příklad dobrotivé Mariah a snažila se nás příliš neděsit svou společností. Toto pravidlo nicméně porušovala pravidelně každý rok při příchodu nováčků do koleje, kdy nabízela své služby coby „všudypřítomný dozor“ a s radostí se ujímala problémovějších studentů. Tito pod jejím zkušeným vedením potom viditelně krotli a stávali se tichými, mnohdy až zakřiknutými žáky, kteří nikdy neodmlouvali a vždy do puntíku splnili vše, co měli nakázáno.

V současnosti se titulem kolejního ducha honosí Phosgen Crestfall, srdečný mladík (rozumějte stařík v mladém těle), kterého celá kolej upřímně miluje pro jeho osobitý smysl pro humor, pronikavý intelekt a obětavou povahu. Samozřejmě, ani on se stejně jako jeho předchůdci nevyhnul jistým zavádějícím obviněním a pomlouvačným šeptandám ze zákulisí, nicméně já bych ráda využila této příležitosti, abych jeho jméno definitivně očistila. Rozhodla jsem se tedy, že mu poskytnu prostor k vyjádření na nejpalčivější otázky, které jsou s jeho jménem spojeny. Pečlivě jsem je sepsala na pergamen a zanechala mu je na jeho oblíbeném místě před ložnicemi nebelvírských prvaček – a pevně doufám, že kýžené odpovědi na své otázky naleznu ještě před uzávěrkou tohoto vydání, abych se o ně mohla s vámi podělit…

(Pozn.red.: I přes optimismus kolejní ředitelky zůstaly až do dne uzávěrky otázky bez odpovědí. Nicméně vzkaz jako celek jistou odpověď obsahoval a vzhledem k její výpovědní hodnotě jsme se rozhodli zmíněný vzkaz otisknout. Kolejní ředitelka však přesto trvala na informačním doplnění svého článku, níže tedy přinášíme ještě pár názorů na našeho kolejního ducha od několika současných i bývalých nebelvírských studentů.)

Phosgen Crestfall očima obyvatel koleje:

Inkar Tarkis:

Phos si svou bouřlivost ze studentských let nepochybně přenesl i do své duší kariéry, on nejen, že naplňuje poslání kolejního ducha, on ho dokonce mnohonásobně překonává, a přestože jeho jméno zešedlo, jeho duše je stále červenozlatá. Jeho dravá soutěživost se projevuje nejvíce na kolejních večírcích, kde svou rychlostí zpravidla předčí všechny živé a ještě si přitom obletí kolečko po KNP, jeho láska k číslům se zas projevuje na všemožných statistikách, které máme oba tak rádi. Nedá se sice úplně říct, že jeho srdce bije pro Nebelvír, co se ale rozhodně říct dá, je, že má srdce na správném místě. Škoda jen, že se tehdy tak přejedl té mantichory…

Kate Resea:

Phos je podle mě opravdovou duší koleje – dokáže být vtipný, dokáže dělat zábavu a vždy umí vykouknout na správném místě, ve správný čas a ukázat, že mu na Nebelvíru záleží. Je to takový vtipálek, bez kterého bych si neuměla kolej představit, prostě ten nejlepší kolejní duch!

Nerys Heliabel Ghostfieldová:

Phosgen je úžasný duch. Nepíši osoba, protože tou už není, nemůže si osobovat právo na mnoho nám přirozených věcí. To mu ale neubírá na důležitosti a důraznosti projevu jeho přítomnosti. On jediný dokáže vykrákat zlobivého nováčka za vlasy pouhým závanem větru nebo vánkem pohladit a neprobudit po líci ty, kdo v koleji usnuli vyčerpáni náročným studiem, on jediný ukončí hádku dvou ohnivých hlav závanem ledové rozhodnosti, on jediný dokáže odpovídat rychlostí světla na všechny soutěžní otázky při kolejním večírku, což je rychlost, za kterou se my ostatní sotva nadechneme. Nebelvír by bez něj nebyl tak svěžím a veselým místem plným chaotického klidu! – spokojeně se usmívá –

Theresa Brendi:

Hm… tedy Phos. No, tak předně je to nebelvírský kolejní duch. Je velmi, velmi, velmi mladý (tedy byl než…), je šarmantní a v jeho přítomnosti je vždy nuda zastrašena… doslova. Mnohdy člověk žasne nad jeho rychlostí, s jakou poletuje po všech možných prostorách hradu, a dokonce dokáže být a strašit na několika místech zároveň. I přes jeho šedou barvu je však stále členem koleje a dělá možné (i nemožné), aby pomohl, kde a jak je v jeho… silách. – směje se –

Jak tedy můžeme vidět na těchto několika prakticky totožných reakcích, své místo v koleji náš duch rozhodně má – a to dokonce velice důležité. Ať už nám dává cokoliv, zjevně to vítáme a nebráníme se tomu. A z pozice letitého člena koleje musím říct, že právě takto tomu bylo vždy, kam až má paměť sahá. Zkrátka, duchům zdar, zejména těm nebelvírským!