Lístky do památníku – první den zápisu aneb velká bitva teprve započne

6. září 2015 – 18:30

Relaxuji za zvuků šumu moře a nanáším si na obličej pleťovou masku. Ještě někde ukrást dvě kolečka okurek a celé dílo bude téměř dokonáno. Pak už jen zbývá nalakovat nehty načerveno, aby ta krev, co se mi na nich objeví, nebyla moc vidět.

6. září 2015 – 18:45

Doráží na mě dvě sovy, které se mě neúspěšně pokoušejí klovnout do ruky. Přišla mi psaní od mých nejdražších přítelkyň – Theresy Brendi a Olivie Windy – prý abych nezapomněla na zápis, když jsem minule tak nestydatě opomenula poradu Lví tlapou (to jim vážně nedošlo, že to byla jen ošklivá výmluva, jak se jedné z nudných porad vyhnout?). Pche, člověk s dokonalou pamětí jako mám já? Já? Nikdy!

6. září – 18:56

Brousím své dva poslední špendlíky a kontroluji si celou výbavu – chránič na zuby je již v mé puse, stejně tak i pár hřebů, kterými jsem si vylepšila své jinak fádní boty ze školní uniformy, špendlíky si pak opatrně skládám do krabičky. S úsměvem se prohlížím v zrcadle (sluší mi to, ostatně jako vždy), když najednou strnu. Krve by se ve mně nedořezal. Nepotřebuji mít náhodou na zápis každého předmětu na sobě oblečenou kompletně celou uniformu?! Snažím se marně si vzpomenout na úryvek školního řádu, ale v hlavě mám vygumováno. Jen kdesi v dálce se v mém podvědomí vynořují slova z rapujícího refrénu naší letošní bradavické školní hymny. Zpanikařím a snažím se co nejrychleji ze sebe strhat oblečení. Místo zápisu mi měly holky připomenout uniformu!

6. září – 18:58

Hned první silonky, které na sebe rvu, si stihnu roztrhnout. Ale co, beztak by bylo po nich hned první minutu boje o místo v lavici, usoudím moudře a nehledím na oka, která na mě mrkají.

6. září – 18:59

Ufff… Zvládla jsem to – mám na sobě uniformu a ještě mi zbývá minuta k dobru. Vyřítím se rychlostí blesku z Nebelvírské společenské místnosti a mířím k učebnám, kde už slyším jen nervózní pokašlávání studentů a vzrušené štěbetání profesorů. Ti si prý letos opět vsadili, který student utrpí nejvíce bolestivých šrámů. V duchu se pro sebe uchechtnu – a to ještě neviděli moji výbavu!      

6. září – 19:00

Kolem sebe slyším asi desítky různých bojových pokřiků a alespoň na chvíli se stihnu rozhlédnut, než jsem sejmutá jakýmsi běžícím modrým flekem. Při pádu ještě občas rozeznávám jednotlivé obličeje pomalované kolejními barvami a tisíce kmitajících nohou, které dávají ve výsledku dojem běžícího stáda slonů. Ležím na zemi a nadávám (i dlaždičoun by se za mé nadávky ani trochu stydět nemusel), co jsem to za bačkoru, když zcela náhodou (a samozřejmě zcela neúmyslně) přibližně deseti lidem svým ležícím tělem podrazím nohy. Má zlomyslná povaha má chuť se začít smát, ale dobře vím, že není radno se vyčerpaným, rozzuřeným a ještě nezapsaným studentům posmívat (zvlášť když sama jsem v dosti ponížené poloze na zemi), a tak jen zkřivím svůj obličej do groteskní grimasy.

6. září – 19:01

Zaposlouchávám se do prvních hymen vítězství a do podivného kvákání, jež se ozývá z jedné ze tříd madam Barbary. To znamená jediné – žabologie je zcela obsazená. Nakvašeně se zvedám z hromady padlých a nechávám je napospas svému osudu.

Svého favorita jsem rozhodnutá stůj co stůj dostat a nikdo a nic mi nezabrání se na svůj vysněný předmět přihlásit. Konečně se dostávám zpět do formy, oklepu se a poněkud kulhavým tempem (nějaký bídák mi asi nakopl palec) se vydávám vstříc bodohrotičství. Kdo by čekal, že první minutu po zápisu budou už všechny chodby prázdné, ten se mýlí. Jen co ujdu pár kroků, narazím na bojující studenty před učebnou esence psaní. Lokty do sebe jen vesele narážejí, kosti radostně křupou a já skupinku jen ladným obloučkem obcházím, aby si náhodou nemysleli, že o takový předmět mám zájem.

Nasazuji vražedné tempo, vidím totiž konečně dveře učebny svého vysněného předmětu. Jaké však nemilé překvapení? U dveří se tísní hromada studentů – někteří zvědavě nakukují, jaký staronový předmět bodohrotičství vlastně je. Začínám skřípat zuby. První velký střet. Vytahuji svůj arzenál zbraní – několik různě dlouhých špendlíků – a s odhodlaným výrazem zakřičím: „Spaste duše, hříšníci!“ Ty, co se nezaleknu, pak opravdu bolestivě začínám bodat svým švandlenkovským načiním.

6. září - 19:05

Všechny linie prolomeny, zasedla jsem lavici. Olizuji si rány, které jsem v posledních minutách obdržela, a s trochu vyděšeným výrazem si uvědomuji, kdo mě to vlastně bude bodohrotičství učit. Ajajaj.

6. září – 19:14

S radostným, ale i bolestným výrazem ve tváři se zvedám z učebny a pomalu se blížím do Velké síně. Mám hlad. Kdo by uvěřil, že první den zápisu je tak náročný?

Ovšem ihned při vstupu do této rozlehlé komnaty se vyděsím. To jsem si spletla patra? Tady je snad ošetřovna? Kam až mé oko dohlédne (druhé oko mám zavřené – od jakéhosi nováčka jsem obdržela ránu těžkou jako hipogryf) spatřuji jen naříkající studenty, obvázané, omotané, plakající. Jediní, kdo se smějí, jsou někteří profesoři ukazující si zvláště na bolestivé případy a vzájemně si měnící galeony (pravděpodobně ze sázky).

Vedle mě probíhá zrovna vzrušený rozhovor. Několik studentů se právě chlubí, komu uštědřili ránu, rozbili ústa, natrhli nohavici. Jedna na pohled zcela něžná slečna se dokonce vytahuje použitím svého pravého háku na studenta jiné koleje. Znechuceně si ze stolu vezmu jednu tabulku čokolády a odplouvám do svého pokoje. Musím nabrat síly. Zítra nás čeká druhé kolo…