Výprava za Sedmidivem

Záhadná Sedmidivova říše neleží za devatero horami a devatero řekami ani za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a ani se za ní nemusíte (jako za trochou lásky) vypravit na světa kraj, s hlavou odkrytou a bosky. Kdepak! Vstup leží přímo zde, před vaším ctěným nosem: http://sedmidiv.xf.cz/index.html

Přímo uprostřed své říše čeká na úspěšné řešitele a své zachránce sám tajemný Sedmidiv a jeho tabule cti a slávy:

Ovšem to bychom začali od konce nebo naopak skončili už na začátku… takže znovu a lépe:

Na počátku byla esej. Ta esej byla do závěrečného ročníku kryptologie, požadovala vytvořit sérii alespoň sedmi šifer (včetně nápověd k nim) a o nějakém Sedmidivovi v ní nepadla ani zmínka. Cesta nejmenšího odporu vedla přímo k hledání slavných sedmiček ve světě a pohádkách. Nu, a protože Ctnosti a Neřesti už si pro sebe zabral Sedmiboj, na Nebelvír „zbyly“ divy světa – a upřímně, můžete být rádi, že jste neskončili na návštěvě u trpaslíků (ještě než k nim přišla Sněhurka a uklidila) nebo v sedmimílových (nevětraných a opravdu silně propocených) botách. Esej určená pro krásné oči madam Aki přinesla i základ struktury budoucí letní hry, tj. kombinace luštění šifer a plnění jednoduchých kreslicích či psacích úkolů, které měly s divy nějak souviset a v rámci eseje se nepřenesly přes základní rámec „splň úkol, dostaneš šifru“. Už v této verzi se také objevily veršované nápovědy… inu, znáte to: každý občas sejde z cesty (byť si zvolil tu nejsnazší) a život si nejvíc komplikujeme my sami.

Než se však dozvíte, co na esej říkala madam Aki, nakoukneme klíčovou dírkou společně do nebelvírské zasedačky, kde se členové vyjadřovali k velice mlhavé představě letní hry jako putování po sedmi divech starověkého světa. Heslo tehdy spojovalo květinu, plameny a cosi, do čeho byste opravdu nechtěli šlápnout, takže se zde moc zdržovat nebudeme. Skoro všichni (řeklo by se „jako jeden muž“, ale vzhledem ke složení… „jako jedna žena s občasným barytonem“) se nadšeně shodli, že to jistě půjde krásně propojit s nějakým kouzelnickým příběhem. A ne! Když to uslyšela slečna nebelvírská prefektka, rozhodně NEpropadla hysterickému záchvatu. (Co vás to jen napadá? Právě dost nestíhala a podobné zdržení si zkrátka nemohla dovolit.) Nicméně přibližně v téže době se začaly mezi nevyspanými studenty šířit šeptané zvěsti o meluzíně či spíš ghúlovi, který se nějak musel dostat k nám do věže a nechtěně na nějakém skrytém místě uvíznout.

A nyní zpět k madam Aki – milí luštitelé, vy ani netušíte, jakou dobrodinkyni v ní máte! Navzdory extrémnímu shonu na konci loňského hogroku si madam esej poctivě přečetla, a protože je hodná, pochválila šifry s veršovanými nápovědami i obrázkové ztvárnění. A protože je opravdu hodně hodná, také důrazně doporučila (s ohledem na jejich případné využití v letní hře) kompletní přepracování a zjednodušení. Ano, tak. To, s čím se někteří potýkali, už je výrazně zjednodušená verze! 

Jen pro představu: černobílé pyramidky u prvního divu měly ve svých řadách pár červených a také rozžhavenou kouli a k morseovce naváděly – vzato kolem a kolem poměrně velkou oklikou – veršíky

Šifry byly tedy kompletně přepracovány, záhadný Sedmidiv přestal být kentaurem (kteréžto slovo bylo finálním řešení esejové šifrovací série) a z řad zasedačky se postupně formoval organizační tým, sestávající ponejvíce z lidí, jejichž spánek rušilo podivné kvílení. Proti teorii, že nám asi začíná strašit ve věži, se Phos dotčeně ohradil – k vydávání podobných zvuků by se on nikdy nesnížil a žádné jiné strašidlo… ehm, chci říci „žádný jiný duch a tím spíš bytost na nižším vývojovém stupni“ na jeho výsostné území ani nepáchne.

Samotnou výstavbu Sedmidivovy říše a portálů zajišťujících pohyb mezi jednotlivými divy si vzala na starost Nerys – a strhla tak na sebe lavinu množství různých kusých verzí (kamínek odtud, zrnko písku odtamtud a která z těchto vydrolených omítek se bude lépe hodit na támhleto místo, kde by možná jednou mohla stát zeď, která zatím neexistuje ani v těch nejdivočejších představách?) a připomínek k pozměňovacím návrhům. Je skutečným zázrakem, že ze všech těch střepů dokázala pro Sedmidiva stvořit krásně celistvý a fungující svět bez nakřáplosti. Ovšem jistě uznáte za ještě větší zázrak, že při stavbě nikdo nezemřel a dokonce ani nedostal nějakým pádným argumentem po hlavě.

Společně s Nerys pak madam Bete a Angie prošly pravidla hry, zda jsou jasná a zda se podle nich skutečně dá hrát. Statečně přečetly všechna písmenka, ačkoli jich bylo skutečně „moc, moc“, a vzhledem k tomu, že už nebylo moc času na změny (rozhodně se nelekly mého divoce šíleného pohledu!), přikývly, že by to snad mohlo jít. Za zmíněnou délku pravidel může z větší části snaha dopřát hráčům co největší svobodu, aby si mohli svou cestu přes sedm divů do značné míry určovat sami. To také vyloučilo možnost „odbýt“ přání zasedačky jedním příběhem o sedmi kapitolkách, neboť chcete-li vyprávět dobrodružství na přeskáčku a ještě k tomu záživně, potřebujete k tomu hodně umu a kuráže. Nu a tak se Výprava za Sedmidivem stala místo toho volným spojením sedmi minipříběžíčků.

A v tuto chvíli se na milé budoucí hráče znovu usmálo štěstí, když madam Bete, Angie a s nimi i Mike slíbili každý vytvořit po jednom kouzelnickém příběhu, a to včetně vymyšlení úkolů. Jako první se se skvostným příběhem o Poseidónovi a nymfě na vrcholu farského majáku vytasila Angie a udala tak základní rámec pro všechny příští: na začátku krátké představení divu, jeho vzhledu i historie a poté jediný záchytný bod, který na začátku získala, a to kouzelník nebo nějaká magická bytost potřebující pomoc. Jedním ze základních stavebních kamenů celé letní hry totiž byla snaha navrátit slovům „udělat někomu radost“ jejich původní smysl, bez poťouchlého (a nahlas naštěstí nikdy nevyřčeného) „ať se v tom třeba utopí“. Vzápětí se přidala madam Bete s okouzlujícím a vtipným dobrodružstvím u rhodského kolosu a poté i Mike dokopal své tučňáky k Artemidině chrámu v maloasijském Efesu.

Jak sami vidíte, každý, kdo se nechal hned na začátku odradit zoufalým Filónem s jeho pelichající sfingou, přišel skutečně o mnoho!

Poslední velké poděkování za letošní letní hru pak náleží madam Lilien Emity Meissed, která – nic zlého netušíc – udala tón doprovodným ilustracím, když vyhlásila soutěž „malujeme kávou“. Kdyby někdo trpěl akutním nedostatkem kofeinu, pak ze stogramové instantní Jihlavanky zbývá ještě dost zvětralého čehosi na jeden či dva šálky, stačí si říct.

Všechna zpracování, která Sedmidivovi (a ostatním z jeho říše) přišla, byla opravdu nádherná, pohled na ně přinášel radost. A pokud Sedmidivovy příběhy, úkoly či šifry alespoň na chvíli zaujaly a potěšily i vás, pak měl smysl.