- Na prahu léta
- Jaro v rozkvětu
- Dubnové rozmary
- Březnové nadechnutí
- Kámoši jak fík - Tlapík a Lososík!
- Vítej, 2026!
2025
2024
2023
2022
2021
2020
2019
2018
2017
2016
2015
2014
Jak nám to chrastí aneb milostný příběh dvou kostlivců
=====================================================
Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas...
V ten osudný večer jsem se zrovna procházela po hřbitově. Měsíc svou stříbrnou září osvětloval všechny hroby široko daleko. Tráva měla v tom světle stříbrně zelenou barvu a vypadala jako měkký koberec. Stíny větví stromů se ve větru hýbaly a možná by mi, pokud bych nebyla jen kostlivec, naháněly i strach. Bylo to však naopak, po setmění jsem v jako jedinou denní dobu měla pocit, že můžu dělat všechno, co chci. Nikdy by mě však nenapadlo, že tento večer se pro mě stane naprosto klíčovým.
On tam seděl na jednom z hrobů. Byl vysoký, kosti měl štíhlé, krásně lesklé, obličej s výraznými rysy a hlubokými očními důlky. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Byl to on, kostlivec mých snů
.
Přestože jsem byla vždycky velice bázlivá, tenkrát jsem si to namířila přímo rovnou k němu a posadila se vedle něj na hrob. Studená plocha hrobu mě trochu studila, ale z prázdného místa v mé hrudním koši naopak vycházelo překvapivě příjemné teplo. Můj nový objev jen zvedl hlavu, hodil na mě jeden z těch svých děsně svůdných mrtvých pohledů a já jsem věděla, že jsem zamilovaná až po uši. Hned jsme si začali povídat (nevím, jestli to víte, ale pokud se kostlivci do někoho zamilují, zůstanou s ním až dokonce života, no a mě bylo v tu dobu něco kolem 183, takže naprosto ideální čas na shánění druhé polovičky). Představil se jako Kosťa a políbil mi články prstů na pravé ruce. V tu chvíli jsem byla ráda, že mám jenom kosti, protože jinak bych určitě zčervenala. Seděli jsme tam hrozně dlouhou dobu a já už jsem se bála, že se nestihnu vrátit před svítáním, avšak vy byste odešli od takového krasavce? Naštěstí si i Kosťa brzy uvědomil, kolik je, a raději mě doprovodil domů. Od té doby jsem byla jako v sedmém nebi a byla jsem si naprosto jistá, že on je ten pravý.
Přestože jsem byla vždycky velice bázlivá, tenkrát jsem si to namířila přímo rovnou k němu a posadila se vedle něj na hrob. Studená plocha hrobu mě trochu studila, ale z prázdného místa v mé hrudním koši naopak vycházelo překvapivě příjemné teplo. Můj nový objev jen zvedl hlavu, hodil na mě jeden z těch svých děsně svůdných mrtvých pohledů a já jsem věděla, že jsem zamilovaná až po uši. Hned jsme si začali povídat (nevím, jestli to víte, ale pokud se kostlivci do někoho zamilují, zůstanou s ním až dokonce života, no a mě bylo v tu dobu něco kolem 183, takže naprosto ideální čas na shánění druhé polovičky). Představil se jako Kosťa a políbil mi články prstů na pravé ruce. V tu chvíli jsem byla ráda, že mám jenom kosti, protože jinak bych určitě zčervenala. Seděli jsme tam hrozně dlouhou dobu a já už jsem se bála, že se nestihnu vrátit před svítáním, avšak vy byste odešli od takového krasavce? Naštěstí si i Kosťa brzy uvědomil, kolik je, a raději mě doprovodil domů. Od té doby jsem byla jako v sedmém nebi a byla jsem si naprosto jistá, že on je ten pravý.
======================================================
Ale co dál?
Od té doby uplynula už spousta času. Oba dva jsme se po pár desítkách letech stali dospělými, vzali se (a že to byla pořádná kostlivecká svatba!) a později se nám i narodilo malé kostlivčátko.
Kosťa byl vždycky velmi pozorný manžel i otec, nosil mi ze hřbitova (většinou už mrtvé) květiny a zahrnoval mě i malého pozorností. Musím přiznat, že pokaždé, když jsem se mu podívala do těch jeho hlubokých očních důlků, zamilovala jsem se znova a znova.
Prožili jsme si však i horší chvilky, kdy jsme se třeba i pohádali (většinou to však byly spíš jen maličkosti, třeba kdo přebalí kostlivčátku jeho kostnatý zadeček), ale láska mezi námi přetrvala a přetrvávat bude pravděpodobně až do smrti.
======================================================
Chrastíš, chrastím, chrastíme...
Stejně jako jsme spolu dospěli, jsme i zestárli, oběma nám už bude táhnout na 800 let. Naše (kdysi malé) koslivčátko už má teď vlastní děti a my tedy také vnoučata. Jednou za týden nám je dokonce vodí na hlídání, a to je u nás potom živo (i když spíš živo-mrtvo).
Také je důležité dodat, že jsem nikdy nelitovala dne, kdy jsem potkala svého milovaného Kosťu. S ním se mi změnil celý život a já si prostě nedokážu představit, co bych bez něj dělala (přestože už teď nemá ani zdaleka tak lesklé a hubené kosti)! Často spolu na ten osudný den vzpomínáme nebo o něm vyprávíme známým.
Ani nevíte, jak jsem hrozně ráda, že nám to tak dobře chrastí a pevně doufám, že to spolu dochrastíme až do konce!
======================================================
Komentáře
Všechna pole jsou povinná
Přehled komentářů
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz