Bez kofeinu aneb Jak zombíci našli lásku

Půlnoc nám už odbila

a zde si sedí obluda,

na čerstvě vykopaném hrobě

otázky teď klade sobě.

„Proč mě nikdo rád už nemá?

Nejsem hluchá, nejsem němá,

zapáchám jen maličko,

to mi hnije tělíčko!

Když je holka zombice,

těžké to má velice,

malovat se nezvládá,

páč jí kůže odpadá.

Na módu si nepotrpí,

když už se v ní červi vrtí,

na večeři nezvi ji,

mozek stačí, děkuji!

Copak není žádná jiná,

duše pro mě spřízněná,

co po světě by chodila

a mozky se živila?“

A v tom samém okamžení,

když se všechno bledě jeví,

stane vedle hrobu toho,

zombík, však rodu mužského.

Že prý ležel tuhle vzadu,

hrob jeho prý má vadu,

občas to dost špatné je,

slyší, co kdo zavyje!

Dnes však zaslechl ten hlas,

hnilobný až na doraz,

zombí slečnu s copánky,

tak jí navlék‘ korálky.

„Milá slečno, drahá zombie,

vždyť jsme si tu značně rovni,

oba na hřbitově hnijem,

avšak neruší to příjem.

Přijmi prosím korálky,

z kůstek lidské Italky,

její mozek na chuť nesu,

snad to příliš neodnesu!“

Zombice se pousměje,

copak se to všechno děje,

lásku po smrti si našla,

na zombíka hned si přišla.

A tak spolu sedí tiše,

v jasně valentýnské pýše,

mozek pojídají směle,

to je láska, mí přátelé!