Červená se zeleným puntíkem

„Sraz bude v Praze,“ znělo konečné stanovisko slečny kolejní. „V Pradubicích jsme už ostudu udělali a Praha je dost velká, je tam více možností.“ 

Pochopitelně. Zatím nás znají jen v jedné čajovně, kam chodíme pravidelně, a tam už raději vyhazují oknem zásoby čajů i jídla, aby nás tam opět nenapadlo přijít (pokaždé je tam menší a menší výběr). Tak jsme tentokrát zvolili jinou čajovnu, kde některé z nás viděli jen párkrát, a proto zatím neví, že by měli zabednit dveře (což by jim stejně nepomohlo). Ale pěkně popořadě. 

Sraz byl v době předobědní (protože spousta z nás má problém vstát před desátou, že ano, slečno Therenko?), takže když jedenáctá odbila, lampa ještě svítila, jsme stáli na Hlavním nádraží v Praze v roztodivném kolečku. Myslím, že mudlové se na nás vždycky dívají trochu podivně, přemýšlím, jestli z nás nevyzařuje příliš mnoho magické síly (nebo prostě vypadáme hrozně divně, jak tak stojíme v kroužku a divně se usmíváme). 

Stáli jsme tam pěkně spořádaně, někteří z nás přišli včas (jako skoro všichni), někteří přišli pozdě (jako pan Mathi), u některých bychom to včas ani nečekali (jako slečna Angie) a někdo se ani nedostavil (pan Oliva dostane na příštím srazu černou tečku na čelo!). 

Ovšem třeba dodat, že tentokrát to nebyl čistě červeno-fialovo-červený sraz. Měli jsme tam jistou zeleno-fialovou obludku, kterou jsme častovali výrazy jako „špeh“ a „vetřelec“. Ale protože naše kruté poznámky nepochopila, držela se nás až do konce srazu. Co naplat, přece tu Bellu nevyhodíme na ulici… nebo pod vlak, když ještě pořád stojíme na nádraží. 

Když jsme se tedy dostavili do podivuhodného kroužku všichni (a jmenovat vás prostě nebudu, jsem už stará profesorka, kdo si vás má všechny pamatovat?), bylo načase přesunout své krásné osobnosti někam, kde je jídlo, ať nemusíme začít lovit mudly. To by bylo nepříjemné, ale hlad je hlad, znáte to. Bete naštěstí byla prozíravá a odvedla nás do jistého lokálu, kde nás už jednou viděli, a přesto se před námi nezabednili (za to jim patří poklona nebo svěrací kazajka). Cestou jsme nabrali kolegu Filiuse, aby nám gentlemansky zjemnil náš skoro dámský kolektiv. Teď už tu byli dva pánové (Fil a pan Mathi) a stejně měli oba smůlu, neboť jsme byly silně v převaze, uječené a krásné. 

Objednávky proběhly (samé zdravé věci – ve většině případů smažené, doprovázené Kofolou nebo pivem) a konverzace se začala rozbíhat rychlostí blesku. Zatímco Fil hledal kamarády pro svou krysu, Espe rozebírala plusy svého mínusového hodnocení a Angie s Therenkou po sobě házely hranolky. Když Angie vypila své osmé pivo (slečna primuska totiž pěkně chlastá), rozhodli jsme se, že je načase zvednout kotvy a přesunout se ke krásám čajovny. 

V čajovně jsme hned zpočátku přerozdělili polštáře, aby nedošlo k následnému odírání zadků o koberec, a tím vyvolané boje a války a kalamity. Objednávání čajů taky proběhlo relativně v pořádku (samozřejmě jediný čaj, který nebyl, byl ten můj, což prodloužilo objednání mého čaje na hodinu a patnáct minut). Následně Bella vytáhla slané tyčinky (asi jako úplatek) a Espe vytáhla odhadem patnáct krabiček, ve kterých byl perník s polevou. Jídlo jsme tedy měli, pití bylo na cestě, a tak po chvíli povídání vytáhla Espe („prosím, prosím, ať to není origami“) kartičky s otázkami, které jsme už na několika srazech hráli. 

Pro osoby, které se tohoto neúčastnili – být v místnosti se třemi soutěživými a uječenými ženskými bylo děsně vtipné. Pro mě. Protože jsem vyhrála. A Angie taky. A Bella taky. Každá ze třech uječených ženských si odnesla jednu výhru, personál nás pravděpodobně projel Googlem, jestli nejsme pacienti Bohnic, kteří uprchli, ale vzhledem k tomu, že jsme závěrečné chvíle podpořili ještě magickým lektvarem, považuji strávený čas s touto bandou pošuků za celkově výborný! 

Tak příště zase! 

Nebylo jich patnáct! :P ale byly myslím jen 3 nebo 4! :P a jak vám to chutnalo :-D 

Moc se mi líbilo soutěžení uječených slečen! :-D

Báječný sraz, moc jsem si ho užila :-)