Famfrpálový trénink Puddlemerských spojenců očima zasvěcence

Vstávání před osmou hodinou ranní je pro mě krutý trest. Proto když mi zazvonil budík v 5:45, vztekle jsem ho vzala do ruky a mrskla jím na druhou stranu pokoje. Leč probuzená už jsem byla, a tak jsem se zalepenýma očima vstala a po hmatu hledala oblečení a propriety, kterými bych se mohla alespoň trochu polidštit.

Jelikož jsem člověk čilý, jenž se nezdržuje zbytečnostmi, po dvou hodinách příprav už jsem stála na nejbližší vlakové stanici a podupávala nožkou ve snaze urychlit příjezd vlaku. Cestu vám popisovat raději nebudu, celou jsem ji prospala a mé sny o tom, že někoho topím v umývadle, by se skoro jistě nesetkaly s žádným pochopením.

Konečně jsem přijela na kýžené místo. Od cílové stanice stačilo zdolat jen pár nástrah každé prašné cesty (v podpatcích se to rovná téměř výšlapu na Mount Everest) a s úsměvem jsem pohlédla nejdříve na hřiště a pak na hodinky. Ufff... Stihla jsem to právě včas, hráči se teprve začali rozcvičovat na zemi. Sedla jsem si do poslední řady, abych žádného profesionála příliš nerozptylovala a vytáhla svůj malý deníček s poznámkami. 

Ach, kdybyste je tak viděli cvičit! Sedy, lehy, vzpírání, běhy... Zvláště mě pak zaujal poslední cvik s tajemným názvem „Meleme, meleme kávu.“ Naneštěstí jsem však dostala přísný zákaz popisovat přesný postup při tomto způsobu cvičení, jelikož jim prý zajišťuje nesmírně vysokou koncentraci, schopnost týmové hry a v neposlední řadě jim pomáhá odbourávat stres. A takový tajný cvik by mohl být dobrou zbraní v jakýchkoliv nepovolených rukách!

Konečně hráči a hráčky (aby mě někdo neodsoudil, že kohokoliv diskriminuji) nasedli na košťata a vydali se vstříc modré obloze. Nejdříve si jen přihrávali camrál, ale sotva si všimli mé maličkosti sedící na tribuně, nastala mela. Oblékla jsem si totiž kostkovanou sukni pochybné délky a zde nastává ten vhodný okamžik, abych byla naprosto genderově spravedlivá. Zatímco pánští famfrpáloví hráči do sebe naráželi, oči jim div nevisely na posledním nervu, sportovkyně dál s chladnými výrazy ve tvářích házely s camrály, nekoukajíce se, co se kolem nich děje.   

Jako první dostal rozum famfrpálový kapitán, otočil se ke mně zády (což beru za známku nepříliš dobrého vychování... a vkusu) a všechny hráče seřval, že už se blíží jejich první zápas v sezóně a oni stále hrají jako ponocní. Se zarudlými tvářemi jsem si stahovala sukni jak nejvíce to šlo a snažila se nasadit ten nejméně provinilý výraz, kterého jsem byla schopna. 

Sportovci si opravdu vzali výtky kapitána k srdci a zbylé dvě hodiny proběhly v relativním klidu (čti: hráči létali z jedné strany hřiště na druhou, házeli si mezi sebou camrály a snažili se trefit gumovými potlouky – na bezpečnost se tu prý hodně dá). Žádné legrační srážky, žádná padání z košťat, žádné nadávky a volání po pomstě. Byla jsem zklamaná. 

Po heroických výkonech na hřišti jsem zašla za kapitánem, abych mu dala možnost vyjádřit se k dnešnímu tréninku. Rozhovor to byl velice plodný, posuďte sami... 

Jak jste měli možnost vidět, famfrpáloví hráči nejsou opravdu žádné gumy, a tak se jistě můžeme i my těšit na naši famfrpálovou sezónu, ve které nejen o hlášky sportovců nebude nouze!