Jak jsem byla pokladníkem 

Milý čtenáři,

dovol mi, abych ti vyprávěla příběh o penězích. -ušklíbne se- Příběh, který započal přibližně před rokem a který nedávno skončil. A protože vím, že tě to nezajímá a nechceš poslouchat mé nudné vyprávění, přeneseme se spolu do prvních únorových dní roku 2013.

Všechno se s tebou zatočí, až je ti špatně a vidíš před očima galeony. Párkrát zamrkáš a zjistíš, že nejsi uvnitř nějakého sejfu u Gringottů, jak sis původně myslel, nýbrž v malém pokoji, který evidentně patří nějaké nepořádné nebelvírské studentce. Meggie Ufíková stojí vedle tebe.

„Toho nepořádku si nevšímej!“ křikne na tebe Meggie.

Meggie z roku 2013 sedí na židli u stolu a čte při svíčce nějakou hodně tlustou knížku, na jejíž název nevidíš. Občas se koukne z okna, aby zkontrolovala, jestli pořád sněží a u toho uzobne jednu Bertíkovu fazolku z mističky před ní.

„No jo… tak u čtení mlsám!“ přizná současná Meggie, když si všimne, jak koukáš na její minulé já, které se cpe fazolkami.

Po chvíli, když Meggie zase skloní hlavu nad knížkou a začte se, ji vyruší zaklepání na okenní tabulku. Podíváš se tím směrem a vidíš sovu, která klepe zobáčkem na okno a evidentně je jí velká zima. Meggie rychle otevře okenici, sova vletí dovnitř a začne se oklepávat od sněhu. Na nožce má přivázanou obálku, kterou Meggie sundá, rozbalí a ty už jen vidíš, jak jí oči běhají po papíře.

„Páni!“ vyjekne minulá Meggie, popadne pergamen a rychle smolí odpověď.

„Ano, přesně tak,“ koukne na tebe současná Meggie. „To mi přišla od naší slečny kolejnice sova, ve které mi nabízela místo pokladníka a já samozřejmě souhlasila.“

Minulá Meggie mezitím napsala odpověď a poslala ji i se svou do tmy a vánice.

„Nemá smysl se tu víc zdržovat,“ řekne ti současná Meggie. „Je jisté, že za chvíli přiletí další sova a za ní další a vypadalo by to pořád stejně. Berme to ale jako první nástin toho, že tahle ztřeštěná osoba,“ ukáže na své bývalé já, „se zanedlouho bude starat o nebelkonto. To byl ale bláznivý nápad, že?“

Než stihneš cokoliv odpovědět, zase se s tebou začne všechno točit. Vidíš před očima galeony jako předtím, ale teď už tě to nevyděsí. Když jsi zase schopný (schopná) se koukat kolem sebe, uvědomíš si, že jsi pořád v tom stejném pokoji, ale nevidíš vedle sebe ani jednu Meggie. Trochu se zarazíš, ale pak si všimneš, že na stole leží zápisník v pěkné medové barvě. Je na něm položený kousek pergamenu, na kterém stojí ‚PŘEČTI SI MĚ‘. Otevřeš ho tedy a zjistíš, že je to deník patřící Meggie Ufíkové. Listuješ dál, ale stránky jsou prázdné, což tě trochu zarazí. Nenecháš se odradit a dál obracíš nepopsané stránky. Přibližně ve třetině konečně narazíš na úhledné dívčí písmo.

„To jsou fóry…“ utrousíš a dáš se do čtení. (pozn. autorky: Toto nejsou fóry. Si snad myslíš, že tě  nechám si číst v mém deníčku to, co se netýká pokladničení?! Si uhod‘!)

V deníku stojí:

Myslím, že mě to bude moc bavit. Tedy... posílat galeony z konta pryč mě asi bavit nebude, ale líbí se mi, že tam mám přístup a můžu se tam kdykoliv zavřít. Budu mít takový druhý pokojíček! Někdy tě tam taky donesu, deníčku můj, a popíšu ti do detailu každou skulinu! (pozn. autorky: Ty si myslíš, že tě nechám číst i tohle? Tak to se moc pleteš! To je tajemství určené jen červeným pokladníkům a primusům!)

Listuješ dál, ale stránky zůstávají zase nepopsané. Zaraduješ se, když konečně narazíš na pár řádků, na kterých stojí: „Tak jsem se odhlásila z Pokladničení.“  Zasměješ se tomu a listuješ dál. Ucítíš lehký závan, všechno se točí a ty sedíš ve Velké síni. Koukneš se kolem sebe, ale nikde nikdo není, vypadá to na pozdní odpoledne a všichni jsou zřejmě někde zalezlí. Chceš taky odejít, ale v tom uvidíš na stole kousek od sebe pergamen. Protože jsi zvědavec zvědavá, přejedeš očima pár řádků a zjistíš, že takové písmo znáš, že jsi ho vlastně četl už před chvílí, že to písmo není nikoho jiného než Meggie Ufíkové. Pro jistotu se znovu porozhlédneš po Velké síni, a když zjistíš, že Meggie nikde není vidět, dáš se do čtení.

Víc už nepřečteš, protože slova jsou rozpitá v slzách v jeden velký modrý flek. Vzhlédneš a zjistíš, že nad tebou stojí Meggie s mokrýma očima. Omluvně se na ni koukneš, ale vzápětí cítíš jen její dlaň na své tváři a křik: „Nehrabej se mi ve věcech!!!“

Otevřeš oči. Zmateně koukáš kolem sebe. Nevíš, jak je to možné, ale ležíš ve Velké síni na podlaze a nad tebou se sklání několik studentů.

„Jsi v pořádku?“

„Kdo tě zbil, promerlina?! Máš na tváři obtisk ruky!“