Nebelvírský výstup aneb Po kotníky ve sněhu

Psal se 4. únor. Na hodinkách se značila sedmička. A ten trapně optimistický zvuk budíku ne a ne přestat.

Jen magoři vstávají v sobotu v sedm ráno.

Namáhavě jsem se vyškrábala z postele. Ani jsem se nenamáhala s otevíráním očí a poslepu jsem dorazila do kuchyně. Naštěstí zvládám vařit kávu i ve spánku. K tomu snídaně šampiónů, neboť dnešek měl být ve znamení fyzické námahy.

Fuj.

Zatímco jsem snídala nevzhledně vypadající vločky a četla u toho manuál „Kterak přežít pod lavinou“, přišla mi zpráva. Jones. Dovoluje si žertovat o tom, že mu ujel vlak. S lehkým povzdychnutím jsem vyměnila manuál za příručku „Amputace v divočině – krok za krokem.“

 

Bylo lehce před desátou, kdy mi přišla další zpráva od Jonese. Pan Vtipný si špatně zapsal čísla vlaků a přijede o hodinu později. S dalším lehkým povzdechnutím jsem si zabalila klíče. Bylo už příliš pozdě na změnu našich plánů. Nebík s chotí již seděli ve spoji, na který jsem měla co nevidět nasednout také.

Jones to kazí! Už zase!!

Ve spoji směr Ostravice jsme si s Nebíkem párkrát posteskli nad Mikovými organizačními schopnostmi. Co naplat. Půjde sám. Za trest!

 

 

V Ostravici jsme vystoupili a zahájili jsme výstup svačinkou. To abychom byli posilnění, a také proto, abychom neudělali příliš velký náskok Jonesovi. Zatímco jsem jedla toust a Mechachovi do sebe cpali rohlíky, zmínila jsem se, že jsem odmítla vzít si řízek na cestu, který mi maminka nutila. Nebíkovi zaskočilo a Ivanka se na mě nechápavě dívala a mrzutě kroutila hlavou nad podivností mého počínání.

Horalové řízky nejedí. Jedí, co si uloví! Koroptev, medvěda nebo německého turistu!

Začínala nám být zima z toho posedávání na lavičce, tudíž jsme si řekli, že Jones nás bude muset tedy doběhnout. Půjdeme ale velmi pomalu a budeme se kochat krajinou, aby měl šanci doběhnout nás co nejdřív. Vydali jsme se po červené (taky po jaké jiné barvě bychom měli jít, že?). 

Po prvních 200 metrech nastaly komplikace. Zjišťujeme, že naše kondice není nejlepší a těžce lapáme po dechu. Kdyby se však někdo ptal, stále pauzírujeme, protože čekáme na Jonese.

 

Cestou probíhá nenucené klábosení. Každý, kdo chvilku klábosí, musí dělat pauzy, aby se pořádně vydýchal. Je to náročné hovořit o filozofických otázkách, když provádíte výstup na horu. A taky – čekáme na Jonese!

 K naší velké radosti jsme poměrně brzy objevili lavičku. Ivanka si okamžitě sedla a začala vybalovat svačinku. Nebík dostal rohlík a já sušenky. Co bylo všechno v batohu Ivanky, dodnes nevím. Zahlédla jsem zhruba deset rohlíků, několik sušenek, bonbóny, müsli tyčinky, náplasti, foťák, kapesníčky, pláštěnku, termosku s čajem, láhev s vodou, několik lahviček s lektvary, švýcarský nůž (za ten dávám palec nahoru) a dalších bžilión věcí. Podezřívám Ivanku, jestli náhodou není obeznámená s nezjistitelným zvětšovacím kouzlem.

Termosku s kávou ovšem neměla! Chyba!

Sedíme, svačíme, pijeme. Obdivujeme krajinu, kocháme se studánkou. Pomlouváme sportovce běžící nahoru (protože vyběhnout Lysou by zvládl kdekdo, my si cestu vychutnáváme). A samozřejmě – čekáme na Jonese. Podle svých zpráv už před dvanácti minutami vyběhl, ale stále je v nedohlednu.

Rozhodneme se na Jonese nečekat. Není už koho pomluvit, neboť nás už všichni lidi světa předběhli, tudíž vyrážíme.

 

Začínají krizové úseky. Kopce se stávají příkřejšími, běžci kolem nás se přestávají usmívat. Sníh podkluzuje. Ivanka se začíná ptát, jestli je vrchol ještě daleko. Nebíka bolí nožičky. Říkám jim, že už tam brzo budeme, i když to není vůbec pravda.

Kdyby Ivanka omdlela, musím se zmocnit jejího batohu. Je v něm hodně jídla.

Stoupáme vzhůru. V náhodné zatáčce zastavujeme a čekáme na Jonese. Snažíme se nevypadat příliš zmoženě, když neprofesionálně lapáme po dechu. Jones mi napsal zprávu, v níž požadoval orientační bod, kde stojíme. Rozhlédla jsem se. Kolem byly jen stromy. Chystám se tuto důležitou informaci sdělit vrchnímu Padouchovi, nicméně jsem toho ušetřená, neboť Mike právě vybíhá zpoza zatáčky. S úsměvem. Běžící.  

Magor.

Po vřelém přivítání jsme vysvětlovali Mikovi, že jsme úmyslně šli pomalu. Aby nemusel tak moc běžet. A aby se moc nepředřel. Nyní taky půjdeme pomalu, aby měl Jones patřičný čas na vydýchání, nejlépe až na vrchol. Jones nám srdečně děkuje, ale netřeba zpomalovat.

Ach jo.

Jones nasadil tempo. My se za ním plazíme a snažíme se neumřít. Děláme pauzy častěji než jindy. Pauzy na pití. Pauzy na fotky. Pauzy na kochání.

Začíná padat mlha. Čím se budeme kochat?!

Jones začíná využívat zákeřných strategií. Popoběhne kousek nad nás a mává na nás sáčkem bonbónů. Tím mě nedojme. Držím si Ivanku v blízkosti, její batoh skrývá mnohá tajemství.

 

Párkrát se pokusím posbírat všechny síly a za trest hodit Jonese do sněhu. Neúspěšně. Stávám se sněhulákem v příkopu. Svět není spravedlivý.

 

Snažíme se udržovat plynulou konverzaci, nicméně s blížícím se vrcholem tato snaha slábne. Přetrvává jen u Jonese, který na nás se smíchem mává sáčkem gumových medvídků.

Navrhuji sníst psy…

Všude je mlha. Kocháme se mlhou a snažíme se vypadat chytře a v kondici.

Nevypadáme…

Zapomněli jsme, že se blížíme k vrcholu. Procházíme tou nejhorší částí před samotným vrcholem, když tu si vzpomeneme na Nebíkův nápad, že by nás Jones mohl na vrchol vynést. Svou šanci jsme propásli. Teď už se tam snad doškrábeme…

 

VRCHOL!

Zvládli jsme to. Dobyli jsme Lysou horu. Krásných 1323 m n. m. Táhneme Jonese ke sloupu, kde je skutečný vrchol. Mike není dvakrát nadšený. Ukazuju mu panoramata. V dáli je vidět Smrk. A Javorník. A kdybychom šli támhle, uvidíme Tatry.

Možná bychom si panoramata užili více, kdyby nebyla taková mlha. Ovšem já myslím, že je třeba rozvíjet i fantazii.

Mike stále není příliš nadšený. Asi si tohle místo představoval bez mlhy.

 

Poté, co jsme nafotili pár horolezeckých fotek v mlze (aby nám všichni tu Lysou věřili), odebrali jsme se do krčmy na polévku. Platí zde tzv. lysohorská anomálie - čím blíže se dostáváte k pokladně, tím je polévka dražší. Na ceduli venku stála polévka pouhých 46 korun. Na dveřích už byla cedulka, že je polévka za 50,-. A u pokladny to bylo za krásný 56 korun. Zkrátka lysohorská anomálie (tu v Praze nenajdete). 

 

Závěrem jsme jeli dolů. Polovina našeho týmu – tedy já a Jones – jsme se střídali ve sjezdu na igelitce. Samozřejmě jsem tento pomyslný závod vyhrála. Jezdila jsem totiž velmi elegantně a vydávala jsem u toho roztomilé zvuky (takové důmyslné uííííííí). Druhá polovina se na nás dívala z určité vzdálenosti a nepřipojila se k našemu igeliťákovému sjezdu.

 

Celkově vzato to byla velmi úspěšná výprava. Nikdo neumřel, nikomu jsme nic nemuseli amputovat a nikdo se neztratil. Překonali jsme sami sebe a vystoupali jsme na vrchol. Dokonce se mi podařilo i shodit Jonese do sněhu! Co se týče hodů do sněhu sice vyhrál asi tak padesát ku jedné, nicméně já zvítězila morálně (jako vždycky).

Jones šel Lysou poprvé, a tak jsem samozřejmě chtěla znát jeho názor na naši milou Lysou horu. Jeho bystrost dokázala tento báječný zážitek shrnout jednou větou.

„Máte tu moc stromů a mlhu."

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 1 + 4 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

Typické

Napsal: Mike Dne: 22.02.2017 ve 19:59

To mě mohlo napadnout, že to tu někdo zcela dezinterpretuje. Chtěl bych tu zrekapitulovat situaci.
Zorganizoval jsem skupinu natolik dobře, že dokázala vyrazit i beze mě. Neustále jsem s nimi byl ve spojení a kontroloval, jestli jde vše podle plánu. Pak jsem se ujal vedení a měl jsem i připravený proviant pro celou skupinu. Nakonec jsem celou skupinu i v pořádku dovedl dolů. Nevidím ve svých organizačních schopnostech chybu :-P :-D

Pěkně vypečená reportáž :-)

:-)

Napsal: Bibi Anne Dne: 20.02.2017 ve 12:58

Prima reportáž :)

:D

Napsal: Bilkis Dne: 18.02.2017 ve 19:27

p>Lézt s Padouchem na jakoukoliv horu je čistý masochismus. On je při těch výstupech tak akční a pozitivní, že se divím, že mu už někdo tu jeho nezavírající se papuli nenatrhnul...

Moc hezká reportáž.

=D

Napsal: Bete Dne: 18.02.2017 ve 10:45

Super reportáž!