Vtip roku - a tohle je ve vedení koleje?!

Mé ego se strachy klepalo v koutě. Naše kolej bude mít nového primuse či primusku. Za žádnou cenu nesmí být lepší než já. Když už jsem se musela zbavit zlatého odznaku, nemohu přece dopustit, abych přestala být živou legendou. A tak jsem se rozhodla stůj co stůj házet mému nástupci (ať už to bude kdokoliv), klacky pod nohy. 

V duchu jsem mezitím dumala, kdo bude naším novým Péčkem. Dívka, která nás umí každý den potěšit milým slůvkem? Nebo snad studentka, co nás všechny popohání do nejrůznějších hradních aktivit a sběru bodů? Budoucí vedení koleje jsem hledala mezi samými vzornými a pečlivými žáky. James tudíž mému bystrému oku unikl.

Těžko skrývat smích a lehký pocit zadostiučinění (konkurence se teď už vážně bát nemusím), když jsem ho pozorovala, jak si se samolibostí sobě vlastní připíná na hruď zlatý odznak a u toho mumlá, že se mu ty úplatky konečně trochu vyplatily. Dav fanynek (rozuměj dvě zbloudilé duše) ho přitom obdivně pozoroval a pěl chvály na jeho přegelovaný účes. Můj "tajný ctitel", který mi každý večer nechal na posteli mou oblíbenou bonboniéru i s okvětním plátkem růže, záhadně po mém sesazení zmizel. Zajímavé, to samé se stalo i oběma ex-prefektkám. Zato kvůli dárkům v kabinetu už pomalu slečna Olivka nemůže ani zavřít dveře. A to já se, bláhová, domnívala, že jen prodej zlatého plíšku by vynesl více než dva galeony, za které si můžete koupit hromadu dortíčků, jimiž se naše slečna kolejní poslední dobou tak moc cpe, až jí všechna její garderóba praská ve švech. Evidentně však přišla ekonomická krize i do trhu s funkcemi a k zisku vyššího postavení stačí i jen nějaká ta sladkost. 

Se začátkem školního roku se pojí mnoho nejrůznějších vývěsek. Vedení je tak plně zaměstnáno a většinou se neoddává ani slastnému spánku. Není zkrátka čas. Co to ale vidím? Náš milý pan Loxar leží den co den v kolejní místnosti s nožkami nahoře, tu s některým kolejním časopisem, tu s pokleslou literaturou - nedělejme si iluze, ono to někdy vyjde nastejno. Na mé dotazy, zda by neměl náhodou něco dělat, odpovídá bručením a slovy, že přece není ve vedení sám. Prý má poskoky na veškerou práci. Skřípu zuby. Používat můj vlastní vynález a argumentovat jím? Nehoráznost! V duchu se uklidňuji, že nemůže přijít už nic horšího. 

Omyl! Po chvilce přemýšlení se James zachmuří a pohladí si své chmýří, které s hrdostí označuje za vousy: "A kdy že dostanu primusovský plat? První den měsíce už byl, já jen jestli nemám někomu napsat. Nebo víš co? Napiš ty, určitě s tím máš už zkušenosti." Po těchto slovech se probouzím na ošetřovně.

Ani první den zápisu se nenese ve znamení nějakých významnějších změn. Pan primus vyjde z ložnice pár minut po sedmé hodině večerní a diví se tomu ruchu v kolejní místnosti, kde si vzájemně vyměňujeme naše dojmy z předmětů, na které jsme se zrovna přihlásili. Místo pochval a dobráckých poplácání po ramenou se však dočkáme skoro až hysterického záchvatu, jenž na nás "chlouba" naší koleje spustí. Přerušili jsme jeho klidné spaní, ó hrůzo! Místo aby se začervenal a honem na sebe navlékl svou děrovanou a sepranou školní uniformu, otočil se na podpatku a spěchal se svým oblíbeným plyšáčkem - dráčkem, zpět do své sluje. To je mi panečku vzor!

I přesto bych ráda tento kritický článek končila nějak optimisticky (jinak reálně hrozí, že nebude ani vydán). Povzbuzením, že všechno zlé se v dobré obrátí. V hlavě mám ale jen myšlenky na revoluci. Navíc jsem realista, a tak budu raději jen mlčet.

...