Jaro plné marnosti

Věčně červený nos. Cvakající zuby. Zkřehlé prsty. Vaše směšné pády na ledu. Ošklivé pletené svetry se soby a merlinví-s-ještě-jakou-havětí. Palčáky. A tak dále bych mohla pokračovat výčtem všech nepříjemných věcí, které nás v zimních měsících potkávají. Není proto divu, že když se přiblíží jaro, i osoby, jež jsme dříve považovali za bezcitné, se budou s úsměvem a s písní na rtech procházet po hradních pozemcích. Někteří podivíni půjdou ještě dále, do hlavy si napíchají tisícero kytiček a s výrazem "teď vypadám jako pravý hippík" se budou svýma bosýma nožkama sotva dotýkat země. 
Ačkoliv patřím mezi mírnější formy jarních nadšenců, ani mně se radost a dobrá nálada spojená s návratem zeleně každý rok nevyhne. A protože jsem byla z letošní zimy už opravdu nadmíru unavená a otrávená (ten věčně červený nos nemohu neustále svádět na rýmu), rozhodla jsem se, že se dříve, nežli začne oficiálně astronomické jaro, podívám po přírodě a pokochám prvními kytičkami a prvními zvířátky, která se už konečně probouzejí.

A tak jsem se vydala na první letošní procházku. Ovšem jaké bylo mé rozčarování! Zrovna jsem se snažila najít v trávě první sedmikrásky, když tu se přede mnou zjeví jak široký, tak dlouhý, velký uschlý strom. Lítostivě jsem ho poplácala po šedivé kůře a zblízka si prohlížela všechny ty obrovské pupeny, které na konci zimy vytvářel ve snaze se na jaře probudit z dlouhého spánku. Už se však neprobudil. Všechny pupeny sežehl mráz, a tak tu stálo jen osamělé torzo zhaslého života.
Za hlasitého povzdechu jsem pokračovala ve své cestě. 

Za zpěvu svých oblíbených pochodů jsem se však již znovu brzy zastavila a smutně shlížela na asfaltovou cestu, na které ležel rozšlápnutý brouk. Kdo mě lépe zná, ví, že podle mě na světě neexistuje smutnějšího pohledu, než na chudáka hmyzáka, jehož tělo už připomíná pouze chlupatou placičku s několika nohama. 


Skrčila jsem se a snažila se ho klacíkem obrátit, abych mohla vydedukovat, co za vzácný druh nějaký kazisvět nedívajíc se pod nohy rozšlápl. 
Na mysl mi hned vytanula krásná romantická báseň od mudlovského spisovatele Charlese Baudelaira.

(...) 
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla 
jak ke kvetoucí květině. 
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela 
na sporé trávě v pěšině. 
(...) 

Potřásla jsem hlavou, že v takovou smutnou chvíli myslím na poezii a rozhodla se, že na jednu procházku už toho bylo opravdu dost také mě už bolely nožky) a raději jsem své kroky směřovala na Hrad. 
Sotva jsem se vkročila na hradní pozemky, byla jsem skrčená za stromem s vytasenýma ultradlouhýma ušima nechtěným svědkem hádky původně asi šťastného a zamilovaného páru.
Důvod jejich křiku jsem dodnes úplně nepochopila, upřímně však doufám, že páreček opravdu nenarazil na podobnou mrtvou radůstku uprostřed cesty a chlapec nebyl tak pohotový, aby celou výše zmíněnou báseň odrecitoval slečně hezky s citem ( ̶c̶o̶ ̶j̶á̶ ̶b̶y̶c̶h̶ ̶z̶a̶ ̶t̶a̶k̶o̶v̶é̶ ̶v̶y̶z̶n̶á̶n̶í̶ ̶l̶á̶s̶k̶y̶ ̶d̶a̶l̶a̶).

Smutná, zkormoucená jsem se vrátila do svého pokoje a hned vyházela všechny první posly jara, které jsem si tam během posledního týdne nashromáždila. 

A pro vás, pro vás mám jen jednu radu. Mějte se na pozoru. Jaro letos není plné sluníčka, ale jen plné marnosti. 


Komentáře


Všechna pole jsou povinná
Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 1 + 4 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů


Och!

Napsal: Angie Dne: 07.04.2017 ve 13:34

+utírá si slzičky dojetí a není ani schopna slova+

Vyznání, aby měla Angie radost

Napsal: Heky Dne: 05.04.2017 ve 13:00

A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle ... ehm ehm... plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

+ snaží se potěšit Angie veršíky z oblíbené básně, když už jí je nikdo neodrecitoval v ten osuný den.
...snad se vyznání počítá i v naprosto platonické rovině ;) +

Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz