Zatraceně mrazivá výprava

Výpravy do Zapovězeného lesa jsou už dlouholetou tradicí na našem hradě, většinou to bývají krátké výlety ve zšeřelé přírodě lesa spojené se setkáním s některým kouzelných tvorů a přesně o takové výpravě vám dnes vyprávět nebudu, ta naše totiž byla temná a nebezpečná…

Byl pozdní večer, šestý únor a ve Velké síni panoval nezvykle velký, ale ne zcela neočekávaný ruch. Přesně na sedmou hodinu byla totiž napánovaná nebelvírská výprava a natěšení druháci, třeťáci, čtvrťáci a Kate už se nemohli dočkat úderu sedmé. 

„Dobrý večer,“ pozdravila slečna Isa, když vešla do síně „Jsme tu všichni?“

„Já nemám stupenku, já nemám stupenku!“ Křičela nešťastně jedna druhačka. Tenkrát si chudák ještě neuvědomovala, že si tím pod sebou podřezala stejnou větev, na jaké jsme seděli i my ostatní. Po krátkém sečtení, přepočtení a rozdání posledních vstupenek byla výprava vržena vstříc nemilému osudu v Zapovězeném lese.

Slečna průvodkyně nejspíš dospěla k názoru, že se nás, nevinných studentů, nejlépe postupně zbaví v bezedné bažině, a tak nás přes ni hnala tempem natolik zničujícím, že ani já, zdatný a neohrožený lev, jsem si nevšiml, že stojím v bažině, dokud mi nesahala až po pás. Naštěstí drží všichni kouzelníci z červeného plemene při sobě, proto se kolem slečny Isabelly všichni semkli a donutili ji tak, aby mě z bažiny vytáhla. Když jsem koukal na svoje dříve zářivě bílé kalhoty, pomyslel jsem si, že tahle výprava nedopadne dobře. A to byla taky pravda.

Sotva jsme s velkým štěstím a neuvěřitelným sebezapřením překonali nástrahy bažiny a prodrali se skrze neprostupné houštiny Zapovězeného lesa, čekala na nás poslední a nejstrašlivější překážka, jakou nám slečna Isa přichystala – jezero v moci ledového démona. 

Nakukala nám, že jde o jezero s lesními žínkami, ale nám (zkušeným a zcestovalým) hned došlo, že v zamrzlém jezeře asi žínky žít nebudou. Obezřetně jsem se rozhlížel a poté, co nás slečna ujistila, že jsou naše boty začarované protiskluzovým kouzlem, vyrazil jsem na led.

Prásk. Asi začarované nebyly. Ta proradná průvodkyně si jistě myslela, že tím vyřadila jediného muže výpravy ze hry, ale já se nějakým otřesem mozku rozházet nenechám. Ihned jsem se z nějakého důvodu snažil všechny přesvědčit, že koblihy létají jen ve středu (taková hloupost, všichni víme, že koblihovým dnem je neděle), když v tom se pod ledem vynořila hlava. Hlava najády. Všichni se kolem ní shlukli a snažili se vyposlechnout její zprávu. Jenom Thea mi zalezla pod kabát, poněvadž jí byla zima. Bohužel nebylo přes led nic slyšet. A tady jsem se vrátil na scénu. Jako zkušený odezírač jsem okamžitě pochopil naléhavé sdělení. „Utíkejte!“

„Utíkejte!“ Zakřičel jsem a rozběhl se směrem ke břehu i s kamarádkou v kabátu. 

Prásk. Zase mě zklamala obuv. Chtě, nechtě, dotáhl jsem své pochroumané tělo zpět do nebelvírského hloučku připraven je chránit vlastním tělem. Vtom se ukázal. Skrz mlhu se k nám blížil děsivý stín a Kate okamžitě došlo, že jsme v bryndě. „Tohle vypadá jako rozzlobený profesor Filius!“ Zakřičela. Bohužel, to, co se k nám blížilo, nebyl vzor každého muže, ale veliký a sveřepý mrazivý démon. 

Nu, co vám mám povídat, jen naše nezdolná odvaha, lví síla a kouzelné schopnosti nás zachránily před jistou smrtí. Zatímco většina výpravy propukla v jásot, Mish stihla chytnout a ochočit jednu bílou lesní myšku. 

Mrazivce jsme donutili rozmrazit jezero a rozhodli se ho odvést do školní kuchyně, jako novou hlavní mrazící jednotku. 

A co na to říkal samotný mrazivec? Na otázku „Jak se koukáte na Vaše nové povolání“ odpověděl prostě „Zbleglorbžblunk!“ Milé, že?

Tentokrát jsme tedy úskoky exmodré průvodkyně zdárně přežili. Budeme mít štěstí i příště?

Mezi sedm statečných patřili Anthea Elwardmichy, Cecilie Rose, Kate Resea, Michael Jones, Mishael Eleni Mide, Rinali Anastázie Cymprištíková, Sheila Lostris.