Apríl na Řípu

„Výšlap na Říp!“

„Klidně…“

„Fakt? Neumřeš? Máš vůbec tenisky?“

„Já už tam byla. Kdy půjdeme?“

„Na Apríla!“

 

A tak jsme 1. dubna vyjeli já, Angie a Martínek do přírody, nadýchat se čerstvého vzduchu. Nabízí se otázka, co si vzít na sebe, když se nejde přímo na hory, ale s tou přírodou se člověk i na takovém kopečku jako je Říp může setkat. Angie to vyřešila bravurně – v ničem se nejde tak pohodlně jako v botách na podpatku. Angie je zkrátka inovativní člověk v přírodě.

 

Když jsme se s Martínkem v Roudnici našli, mohli jsme vyrazit. Samozřejmě jsme to vzali podle mapy. Nejsme žádná béčka. Ze začátku jsme byli na dobré trase, nicméně poté se mi Angie posmívala, že točím mapou, a že v tom neumím pořádně číst. Hluboce se mě to dotklo, a tak jsem mapu schovala a nadále jsme pokračovali naslepo.

 

Dostali jsme se až k jakési hlavní cestě, která zcela určitě nevedla na Říp. A tak vytáhl Martínek udělátko mudlovského původu a začal nás navigovat. Vydali jsme se tedy nějakým směrem (Říp byl před námi, tak to byl správný směr). Nutno podotknout, že jsme byli průzkumníci a šli jsme po dosud neobjevené cestě. Tato neautorizovaná stezka byla nazvána „zlatou“.

Neboť jsme cestou nikoho nepotkali (až na pár zběsile jezdících aut prchajících od Řípu), s Angie jsme si zpívaly do kroku. Moc nám to nešlo, protože Angie zpívala úmyslně hrozně vysoko a já to pak kvůli ní kazila. Martínek se raději zdržel hudebních projevů, prý se bál, abychom mu nezdrhly a nenechaly ho napospas osudu. Ale to já nedělám. Jsem dobrý náčelník.

 

Byl to opravdu znamenitý výlet, kdy jsme se přibližovali víc a víc přírodě. Nejvíc se přiblížila Angie, která při přeskoku potůčku neodhadla výšku a vzdálenost (to ty podpatky) a vyválela se v bahně. Tomu se říká nadšení! Říkala, že to udělala schválně, aby pražský lid poznal, že byla za hranicemi Prahy, v divočině.

Za mého veselého povzbuzování, kdy jsem byla označovaná za tyrana (ti nejlepší jsou vždy nepochopení), jsme se dostali pod kopeček, kterému se říká Říp. Angie i Martínek se nechali slyšet, že jim to vlastně docela stačí, že mudlovské udělátko už hlásí, že jsme na Řípu, že bez toho závěrečného výstupu se obejdou. Musela jsem jim pohrozit, že o nich rozhlásím, že jsou lemry. Překvapivě to s nimi ani nehnulo, stejně jako má nadšená motivace nepadala na úrodnou půdu. Argumentům typu „už jsme tak daleko, to by byla škoda, kdybychom to nedošli“ se naprosto chladně zasmáli. Došla jsem tak daleko, že jsem je začala fotit. To zvedlo Angie z pařezu, a mohli jsme vystoupat na horu praotce Čecha.

 

Výstup to nebyl tak strašidelný, ale Angie i Martínek přestali komunikovat, tvářili se lehce mrtvě a když jsem je i nadále povzbuzovala, mohla jsem citelně vnímat ty vlny nenávisti, které se ke mně valily. A to má člověk za tu pozitivní motivaci členů expedice. Nevděčníci.

 

Když jsme došli zhruba do poloviny kopce, bylo tam něco na způsob odpočívadla. Angie si lehla na kameny, skuhrajíc, že dál nepůjde, že ji bolí nožičky. Martínek nic neříkal. Sedl si a hledal inhalátor. S trochou obav, aby mi na tom výšlapu nezahynuli, jsem je přestala povzbuzovat. Tak jsem si seděla a vesele jsem se usmívala na sluníčko a čekala, až popadnou dech. V mezipauze mi bylo vyčítáno, že jsem tyran a necita.

 

Když jsme seděli dobrou půlhodinku a zvažovali, že bychom pokračovali v cestě, prošla kolem nás udýchaná rodinka. Děti vřeštěly, že už se jim nechce a bolí je nožičky (ano, velmi to připomínalo jiné uskuhrané dítě, které šlo s námi), načež maminka pronesla větu, které jsme se smáli ještě pár desítek minut:

„Nebojte, není to daleko. Koukněte na ně, jak tu sedí odpočatí, to už musí být kousek.“

Taky by vypadali odpočatě, kdyby poslední půlhodinku seděli a kochali se krásami okolí.

 

Nakonec jsme se postavili a těch posledních pár metrů vyšli. Když jsme vylezli na vrchol a já vytáhla mudlovské fotící udělátko, Angie se začala jako zázrakem usmívat se slovy „a budeme tvrdit, že jsme se usmívali celou dobu.“

Nevěřte ji. Byla nejvíce ureptaný člen výpravy.

 

Nakonec jsme si dali sváču a kochali se Rotundou sv. Jiří, abychom měli alespoň nějaký kulturní zážitek. Na sestup jsme si vzali nanuka, abychom navnadili ty davy, které teprve stoupaly vzhůru. Ač mi bylo líto jednoho statečného cyklisty, který jel proti nám a Martínek mu s nanukem v ruce a úsměvem na rtech řekl: „Nechtěl bych,“ tak sestup probíhal velmi snadno a rychle. Ačkoliv sestup mé kolegy tak zmohl, že jsme si museli pod Řípem sednout na lavičku.

Cesta zpátky probíhala už velmi pohodově. Angie se převtělila do kůroleza, zazpívali jsme si hymnu Nebelvíru a dokonce jsme nechali vzkaz budoucím generacím. Tak alespoň jeho část, abyste měli představu:

 

„Nechápu, že Praotec Čech,

Při cestě na Říp nezdech.“ 

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 4 + 3 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

Napsal: Clarie Dne: 18.05.2017 ve 21:10

Opravdu jsem se nad představami Angie na podpatkách v divočině, Martínkem jak říká cyklistovi ,,Nechtěl bych", a Vám jak oba pobízíte do výšlapu s jejich vražednými pohledy, zasmála.=D. 

Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz