1323

2. ledna

Milý deníčku,

už si začínám na ty reakce zvykat. Vyslovím-li číslo vyšší než tisíc, polovina přítomných se zvedne k odchodu, polovina z další poloviny začne zrychleně dýchat a pohledem hledat bod nejvzdálenější od mé osoby, případně si jím leští špičky bot, a ten zbytek, ten mě pozoruje se soucitným výrazem plným pochopení.

                               

„1323!“ vykřikla jsem do éteru při hodině Šéfredaktorského minima ve druhém ročníku. Tentokrát byla reakce mírnější. Aby také ne – poslední dobou jezdí většina studentů na víkendy domů. Záchrana. Jediný, kdo je v dosahu libeluském a výmluvu tedy nemá, je mistr zvaný Mečača, toho času sedící proti mně s pohledem plným hrůzy a plačtivým výrazem. 

„Já nechci!“ složil hlavu do dlaní, pak na mě zkusil udělat oči, načež se naklonil k Watfarovi a začal mu smrkat do hábitu. 

„Ale chcetééé!“ zatrylkovala jsem a vytáhla jeden ze svých zmenšených modelů hor. „Jen se podívejte! Vezmeme to Bezručovým výplazem prudkým stoupáním rovnou k vrcholu! Hlásí fakt výý....“

Více neslyšel. Popadl totiž koště a z věžní učebny uletěl. Bačkora.

 

3. ledna

Poslala jsem Nebelbrachovi čtyři huláky opatřené důkladně provedenou formulí sonorus. Při čtvrtém mi přišla konečně odpověď:

„Nejsem padavka, půjdu. Vrátím-li se zdráv, udám Vás na Kouzelnické lince důvěry.

Nevrátím-li se, udá Vás McCollin. N.“

 

Strhnu jim oběma bonusové body.

Večer si pro zábavu kreslím Lysou ze všech stran a zakresluji jednotlivé trasy. Šestkrát tolik a kousek a je to Nanga Parbat!

 

4. ledna

Statečný, statečný deníčku!

Zlatí mrzimorští!!!! Merlin jim žehnej. Malá Rawisonová a věčné slunko Lauierová mi na to kývly a ještě se usmály!

 

5. ledna

Milý příteli,

 je to zlé. Dnes jsem celému výletu začala říkat expedice. Godrik s námi!

 

6. ledna

Zajímavý večer! Poseděla jsem s šéfredaktorkou Lví tlapou U Tří košťat.  Hovor byl družný, Olivie zábavná a Rosmerta se výjimečně netvářila jako při šlapání zelí.

A pak se to stalo!

„Pojďte s námi v sobotu na Lysou!“ hulákám s pobaveným šklebem a čekám, kdy se superšéftlapka začne dusit smíchy. K mému překvapení zvážní a mé ucho zaznamená stručnou odpověď. A to ne ledasjakou!

 

„Tak jo!“

 

Opravdu Rosmerta stále nenalévá studentům?!

 

7. ledna

Milý deníčku,

poslala jsem Olivii sovu s dotazem, zda si pamatuje včerejší večer. Přišla mi drzá odpověď:

„Jistě. A Vy? Divila bych se, kdyby ano. Přece jen je stáří táák kruté! O.“

 

Já je na té Lysé všechny proženu!

 

8. ledna

Důvěrný rozhovor s Olivií. Ona v životě nebyla po svých na horách! Přírodu zná jen z knih!

Libeluská, mysli příště, prosím tě, než zase něco utrousíš!

 

9. ledna

Několikrát jsem se důrazně zmínila o výšce Lysé hory, náročnosti trasy a krutém mraze dostatečně nahlas, aby se to dostalo až k uším šéftlapky, ona se ale stále culí jako lečo. Zato Nebelbrach už se tváří dočista zničeně, na hodině byl protivný, a když si myslel, že ho nevidím a neslyším, brblal si pro sebe, že mě někdy nemá rád. Asi se mnou půjde ve dvojici!

 

Olivie se nejspíš vsadila s půlkou hradu, že mě donutí k panice. Ještě hlasitěji a důrazněji než já vykřikuje u nebelvírského stolu věty typu: „Já mám vlastně jen tenisky! Však to stačí, ne?“, „Kondička? Proč potřebuji kondičku? Budeme zpívat umpalumpí písně za pochodu?“

 

Poprvé v životě jsem zašla požádat na ošetřovnu o lektvar na spaní. Po tomhle bych asi neusnula.

 

10. ledna

Milý deníčku!

 Celý den sepisuji krizový plán A - F, horské desatero a vymýšlím věty, kterými začnu povzbuzovat Olivku, až se rozpláče a rozhodne nejít dál.

Sepisuji také závěť. Jestli nevrátím Olivii celou a bez psychické újmy, nebelvírští mě zabijí.

Doneslo se ke mně, že závěť sepsal i Nebelbrach. Všechno své jmění odkázal organizaci na prosazení názvu KVIDYČ.

 

Jostein a Sylvia mi poslaly hezké sovy. Oceňuji u nich dvě věci:

1, ví, do čeho jdou

2, těší se

 

U zbylých dvou jedinců (O+N) neplatí buď jedno, nebo druhé.

 

Dnes budu usínat s mnoha otázkami! Jaké bude počasí? Vylezeme ji? Vrátíme se všichni?

 

11. ledna

 LYSÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!! UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!

 _________________________________________

 

4:30

Vstávám.

 6:00

Odjíždím na Ministerstvo odevzdat povolení. Od teď za ně přebírám zodpovědnost místo školy. Muhaháááá!

 

6:30

Obcházím mudlovské nádraží pro autobusy a hledám, čím se dopravíme pod Lysou.

 

7:00

Olivie. Překonává má očekávání. Vypadá sportovně. A to i přesto, že se rozhodla vyhrát titul Miss Lysá, o čemž svědčí dokonale upravené vlasy i obličej. No chci vidět, jak jí to v půlce kopce začne téct po tvářích...

Na nohou má tenisky.

 

8:00

V družném hovoru cestujeme směr lepší vzduch. Po hodině se mi povedlo vytlačit z hlavy tenisky. Olivie má v sobě dvě kávy. To nám dává velkou naději.

 

8:30

Stojíme všichni na malém parkovišťátku. Vzduch je jiný, než na jaký jsme zvyklí. Většina ospale mžourá a Nebelbrach se chlubí obsahem své láhve, který prý obsahuje procenta. Důkladně koštuji, abych tomu přišla na kloub. Nelhal. Stáčím zrak jiným směrem a nedívám se, co se s lahví děje.

 

Seznamuji přítomné členy expedice s Nianiným zákoníkem.

 

 

Upevňujeme soudržnost týmu společnou návštěvou mudlovského WC.

 

9:00

Vycházíme vstříc nejistému osudu. Uvnitř mě se probouzí nesnesitelná Niane. Proč si ti ubožáčci mudlovští nevyjedou těmi svými tydýtky až nahoru? Šunky jsou to! Jen já jsem horolezec tělem a duší. Všichni ostatní jsou padavky a nížinné krysy, jak by řekl Jones!

 

9:15

Sylvii bolí noha, Jostein tříslo, Nebelbrach se tváří, že by šel nejraději zase dolů. Aspoň že Mudlan od Jostein vypadá spokojeně a Olivka mě přestala proklínat (jako bych snad já za něco mohla!).

 

Sykání a au-ání zintenzivnilo. Dere se mi z hrdla cosi pohrdavého o expedici snů, ale bolí mě koleno a nestačím s dechem, takže držím ústa a nikoho nekárám. Zkouším pozitivní úsměv a nedat nic najevo.

 

9:45

Koleno bolí víc a víc, kulhám. Musím s pravdou ven. Vylezu nahoru, i kdybych měla bídně pojít a předat svou výuku vyvoleným.

 

10:00

Vysvitlo sluníčko a změnilo chladný zimní den v pohádku. Před námi se poprvé objevuje Lysá v celé své kráse. Tyčí se nad námi málem jako osmitisícovka, jediná se třpytí zmrzlým sněhovým popraškem a zpívá nám píseň hor.

 

Stěžování si na chvíli ustalo. Všichni jsou okouzleni.

Slavně ji zdoláme a připíšeme hogwartsteamu snů další úspěch!

 

10:15

Naši radost a pocit výjimečnosti kazí účastníci Lysacupu, kteří nás v pravidelných intervalech míjí po cestě nahoru i dolů (jejich cestě nahoru a dolů!). Cítíme se jako šunky. Hlasitě se bavíme o tom, že už dnes jdeme nahoru potřetí. Dle našich tragických výrazů při prvním větším stoupání, oblečení a Olivčiných tenisek každý v okolí tuší, že kecáme.

Sylví vytahuje tradiční lesní ovoce. Má z něj kompot. Jostein požívá lektvar od bolesti. Snažím se popadnout dech. Olivka se pořád kření. Po návratu ji nechám prohlédnout na ošetřovně. Nebelbrach přestal mluvit, mračí se a jde nejsvižněji ze všech.

11:00

KRIZE!

Celý vrchol je pod několikacentimetrovým ledem. Desítky lidí padají, strhávají ostatní. Není kudy jít. Výstup je čím dál namáhavější. Mám obavy, zda dojdeme.

 

11:20

Situace se nelepší. Postupujeme po centimetrech. Klouže to tak, že jsem nikdy nic podobného nezažila. Začínám mít lepší náladu. Připadám si jako profi alpinistka zdolávající Rupal face, nejobtížnější stěnu všech dob vysokou 4,5 kilometrů. Srdce mi buší nadšením, vzduch mě štípe v plicích a já cítím štěstí. Můj úsměv opětuje jen Olivie.

 

11:55

Nebelbrach odchází dolů na oběd. Do teď šel nejrychleji a první. Vnímám to jako projev lásky – rozhodl se přenechat mi gentlemansky prvovýstup.

 

12:15

Zjišťujeme, že Nebelbrach odešel dolů na oběd. Jostein i přes velké bolesti statečně pokračuje k vrcholu. Rozhodli jsme se rozdělit na dva týmy. Olivie, Sylvia a já zahajujeme útok na vrchol.

 

12:45

Blížíme se k vrcholu. Jako by nás posedl bradavický express. Nic nás nebolí, nohy zdolávají nejprudší stoupání bez sebemenšího zaváhání, netušíme vrchol, ale slunce je čím dál tím výš.

 

12:55

Vrchol. Dokázaly jsme to!

 

Běžím k prvnímu zábradlí, přes které se mohu podívat do všech stran. Je jasno. Vidím celé pohoří Ydykseb a dokonce i slovenskou Fatru.

 

Otáčím se a poprvé si prohlížím obličeje holek. Sylviin obvyklý nepatrný úsměv, který jen občas ovládne přemýšlivý výraz Jsem v přírodě, se mění na úsměv od ucha k uchu. Olivka má dojatě rozzářený výraz. Objímá mě a opakuje jako mantru stále tytéž: Vyšly jsme to! Vyšly jsme to! Jsme nahoře!

 

13:00

Mudlovská webová kamera naši svatou trojici zaznamenává na vrcholu kousek od meteorologické stanice.

 

 

13:15

Velké shledání s Jostein a s Mudlanem. Jostein také září. Unaveně, ale září. Je pro mě hrdinkou naší expedice.

 

 Říká se, že těžší než cesta na vrchol je cesta dolů. Tělo je unavené, sil ubývá, smysly již nejsou tak bystré. Po nutném občerstvení, napojení a přidání vrstvy ponožek jsme se vypravili dolů. Cesta byla... zábavná. To, co se cestou nahoru zdálo být nebezpečnou překážkou, bylo cestou dolů smrtelnou skluzavkou. Šla jsem první a téměř s úzkostí vnímala každý pád za mnou a cestu po zadnici směrem k mé osobě. Všichni jsme se shodli, že takhle jsme se teda už dlouho nenasmáli. Buďme upřímní – Sylví nám nedala šanci udržet vážnou tvář, protože její vlastní smích, který provázel každý dosed na ledovku, byl nakažlivější než chřipka.

V hospůdce na úpatí jsme se po dvou hodinách setkali s Nebelbrachem. I on zdolal svůj vrchol (nejspíš hovězí steak!) a spokojen nám gratuloval k úspěchu. Dobrá nálada a pospolitost nás držela v družném povídání do večerních hodin, kdy jsme se každý vydali ke svému víkendovému domovu.

 

_________________________________________

 

11. leden, pozdě večer

 

Hory v lidech probouzí to nejlepší i nejhorší. Probouzí v nich netušené v dobrém i zlém, nutí k neuvěřitelným výkonům a podněcují k hlubokým myšlenkám nad sebou sama. Hory také mají tu moc, že co spojí, to nikdo nerozdělí. Lidé, se kterými stoupáte k vrcholu, mají váš život a bezpečnost ve svých rukou stejně jako vy jejich v těch svých. Pouto, které mezi vámi vznikne, nelze slovy vysvětlit.

 

Navždy si budu pamatovat pocit hrdosti nad Jostein, která ten den překonala víc než kdo jiný z nás.

Už nikdy nezapomenu na odzbrojující úsměv Sylví na vrcholu Lysé.

Nezapomenu také na moment, kdy jsem si uvědomila, že projev oddaného přátelství může mít formu výšlapu na Lysou, na kterou jít vlastně vůbec nechci.

A nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé spatřila svůj vlastní výraz ve výrazu někoho jiného. Lysá hora posvětila nečekané a o to pevnější šéfredaktorské přátelství.

 

„Nad přírodou člověk nikdy nezvítězil, zvítězit však může nad svým strachem, nejistotou, či slabostí.“

 

INFORMACE

Datum výstupu: 11. ledna 2014

Místo: Lysá hora (1323 m), Beskydy

Členové expedice: Niane z Libelusie, Nebelbrach Mechacha, Olivie Windy, Sylvia Belitia Rawison, Jostein Laueriová a Mudlan

 

 

12. ledna

Do Merlinovic háje! Nemůžu se hnout!!!!

 

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 6 + 4 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

=))

Napsal: Bete Dne: 22.02.2014 ve 17:33

Vítej zpět v LT, Ní! =D Ale tedy - borůvky v zimě nerostou?! Už jsem chtěla říct, že příště jdu s vámi, ale teda, ne, bez borůvek to nepůjde =D