Třebíč trip očima slečny Olivky: DEN DRUHÝ

(aka den krizový)

Angie jsem vzbudila prudkými údery. Bylo by asi dost smutné, kdyby zaspala fakt, že se na nás řítí srnec. Bambi prudce zabrzdil asi metr od nás, prohlédl si nás, uznal, že s námi asi nic nebude a odskákal kamsi do lesa. V očích měl strach a zklamání, my jen němý údiv.

Poté jsme se začaly sbírat a porovnávat zážitky z uplynulé noci. Spánek na kopci rozhodně nebyl úplně nejlepší volbou, neboť jsme obě celou noc klouzaly dolů, načež jsme se pracně škrábaly na karimatce vzhůru. Celá noc byla jedním velkým dobrodružstvím, v němž nám ticho tu a tam prořízl zvuk dosud neznámého zvířete či hopsání neposedných broučků.

Pak se však stalo něco nepěkného. Angie selhaly nohy. Její pahýlky, jak jim familierně říkám, se ukázaly být jako nohy lehce nefunkční. Prsty sedřené do krve, chodidla zmožená, nohy nateklé. Bylo celkem zjevné, že mou vytyčenou trasu ujde jen stěží.
Problém nastal, když nazula ty prokleté a nenáviděné boty, v nichž každý krok představoval těžké utrpení. S vypětím všech sil jsme se přesunuly na zastávku, odkud jsme plánovaly dojet zase o kus dál. Ale ono ejhle - víte, že v Koněšíně nejezdí v sobotu autobusy?!

Po několika soucitných pohledech domorodců na ta dvě zanedbaná děvčátka na zastávce jsme sebraly svých pět švestek a vydaly se do nejbližší civilizace - do Studence.

V Studenci jsme daly hlavy dohromady, abychom si ujasnily další kroky. Pahýlky řekly, že nám na to prdí, a tak jsme zakempily v nejbližším lesíku, kde odpočíváme a nabíráme síly na Letňák.