„Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

Nad padoušstvím jsem se již jednou na stránkách Lví tlapou zamýšlel. Článek s názvem Úloha padouchů v dějinách vyšel 22. června 2015. Nicméně toto téma je tak zajímavé, podstatné, důležité, opomíjené, oživující, všezahrnující, časové, krásuvzbuzující, relativní, podstatusvětaurčující, trvalé, kávoidní, směrudávající, merlinulibé, perlící, vesmírné, filozofické, sportovní, politické, intelektuálské, magické, úsměvné, civilizační, obrovské, umělecké, nepřehlédnutelné, výchovné, závažné, regionální, opomíjené, pozoruhodné, vznešené, nebelvírské, koloniální, generační, obranné, mezigenerační, věčné, celosvětové, soví, dechberoucí, plochénohyléčící, namachrované, širokolící, feministické, estetické, vědecké, bezpečnostní, absolutní, zdravé, charakterní, všemibarvamihrající, srdeční, náboženské, soustředné, vztahové, láskyplné, kombinatorní, pohádkové, motorové, herní, kulturní, vzrušující, debatybudící, novinářské, moudré, odpočinkové, melancholické, doneberostoucí, snivé, myslhnojící, postřehcvičící, housenkovité, vůdčí, nikdynekončící, plné, chutnající, slastvzbuzující, ohraničené, tekoucí, vykolejené, podnikavé, lemří, povzbudivé, útočné, kolosální, budící, pedagogické, rozváženíhodné a padoušské, že jsem nemohl odolat, a píšu o něm ještě jednou.

Na padoušství se lze dívat dvěma způsoby. První je ztotožňuje se zlem, druhý s nonkonformitou, která může mít i pozitivní důsledky.

Padoušství jako zlo je nezbytným předpokladem hrdinství. Hrdina je totiž ten, kdo statečně překonává překážky ve jménu vyššího cíle. Pokud by neměl s čím bojovat, zůstal by prostým člověkem. Jeho výjimečné vlastnosti a předpoklady by se nemohly projevit. Český spisovatel Richard Weiner to nadneseně vyjádřil otázkou: „Bylo by Boha, nebýt andělského pádu?“ Přinejmenším by byl Ježíš zbytečný bez hříchů v lidech a svému úkolu na zemi by nedostál bez Jidáše. Hrdina je tedy na svém padouchovi závislý. Naopak to neplatí, padouchem může člověk být i bez hrdiny, ba má to pak snazší.

Člověk není jednoznačný. V každém z nás se ukrývá řada osobností, všechny čas od času řídí naše chování. Naše morální výše se projevuje tím, které z nich nám necháváme vládnout a které dokážeme potlačit. Ovšem ani hrdinové, mají-li v sobě něco lidského, nejsou bez chyby. Jako příklad si zvolme největšího z antických héroů Hérakla. Řada jeho činů je přímo strašná. Obvykle plynuly z jeho prchlivosti. Když ho káral učitel hudby, praštil jej lyrou do hlavy a zabil. Později zabil dokonce své tři děti, prý v záchvatu šílenství. A nebyla to poslední vražda, jíž se dopustil. Přesto byl nakonec přijat mezi olympské bohy.

Podíváme-li se na dějiny lidské společnosti, zjistíme, že mnohdy platila zásada: účel světí prostředky. Padoušství tedy bylo vítané, neboť člověk bez skrupulí dokázal prosadit věci, které by jiní nezvládli, protože se jim příčilo nečestné, či jinak kontroverzní jednání. Ne každý dokáže třeba ze zaměstnání propustit rodiče pěti dětí, který je neschopný vykonávat svou práci.

Druhý typ padoušství se nachází mimo dobro a zlo. Jde spíše o porušování společností uznávaných norem, které může být prospěšné (a často bývá zábavné). Kultura, která řídí naše chování, se neustále vyvíjí, proto v ní mnohé zastarává. Řadu zásad dodržujeme, ačkoli již nevíme, proč vznikly, a k čemu jsou dobré. Schválně, proč ruku podává starší člověk mladšímu, nikoli naopak? A proč si vůbec podáváme ruku? Vždyť je to vlastně nehygienické!

Některé zastaralé zásady už nejsou dobré k ničemu, stávají se brzdou vývoje, popřípadě společnosti přímo škodí. Z toho důvodu se někdy říká, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Schopný člověk má skvělou výkonnost v rámci stávajících pravidel. Génius pravidla poruší tak, že je to společnosti prospěšné.