Výprava k poctě Libušína

Na stránkách Denního věštce před časem informoval pan profesor George McBrave o požáru známého kouzelnického poutního místa Libušín (http://dennivestec.hogwarts.cz/view.php?cisloclanku=2014030301). Zároveň vyzval, spolu s hlavní organizátorkou Niane z Libelusie, k účasti na výjezdním semináři naší školy k uctění této památky. Sraz se uskutečnil 15. března 2014.

Výprava se skládala ze dvou skupin. První byli horolezci, kteří se k Libušínu na Pustevny vypravili z Rožnova pod Radhoštěm pěšky přes Radhošť. Tuto část tvořily Ines Cros Palantýr, Sylvia Belitia Rawison, Naomi Car Raynolds a Niane z Libelusie. Sám pan profesor George McBrave byl na poslední chvíli stižen mravenčí chřipkou a nemohl se zúčastnit. Horolezce měla podporovat skupina fanoušků Esperanza Milagrosa, Mary Anne Montague a Nebelbrach Mechacha, která k cestě na Pustevny měla použít mudlovskou dopravu. Bohužel první dvě stihly akutní nosový průtok a dračí krční oheň.

Statečný Nebelbrach se proto ujal funkce fanouška sám. Brzo ráno, asi o půl deváté, se nechal vzbudit svou lví smečkou. Rozespalý Nebelbrach posnídal a vydal se na cestu. Protože se teple oblékl, cítil se v mudlobusech přehřátý a proklínal, že byl příliš obezřetný. To ho však přešlo v Rožnově, kde ho zastihla zima a průtrž mračen. Čím víc se blížil k Pustevnám, tím více přibývalo deště a větru. Když z toho zděšený Nebelbrach dorazil na místo, začalo dokonce sněžit. Pustevny byly téměř pusté, až na několik mudlů, kteří v rychlosti hledali úkryt. Prochlazený a zmoklý Nebelbrach přemýšlel, co teď. Po horolezcích zde zatím nebyla ani stopa. Uvažoval, zda má kontaktovat ministerstvo kouzel a žádat o pomoc. Nakonec se však statečný Nebelbrach rozhodl, že půjde druhé části výpravy naproti a zachrání je.

Došel ve vánici a prudkém větru k soše Godrika Nebelvíra, již mudlové považují za zobrazení Radegasta, a tam ho dostihla sova od Niane z Libelusie. Ta mu sdělovala, že horolezci vystoupali na Radhošť a právě se posilují v hospůdce, která se nachází kousek pod ním. Moudrý Nebelbrach usoudil, že jsou v bezpečí, a že tudíž není nutné, aby v cestě dále pokračoval. Rozhodl se vrátit na Pustevny a vyčkat tam. Základní tábor zbudoval v Kolibě Valaška. Hladový Nebelbrach zde spořádal dva dračí řízky a sytý Nebelbrach čekal na horolezce. Po krátké době, trvající tři máslové ležáky, se dočkal a vyslechl následující vyprávění. 

Naše cesta začala mudlnádraží v Rožnově pod Radhoštěm, to byl náš výchozí bod, kde jsme se všechny setkaly. V prvním úseku naší cesty jsme museli přejít celý Rožnov, to jsme ale netušily, že se tam koná mudlovský festival, na kterém bude plno lidí. Musely jsme být velice opatrné, místy se i plížit, ale dokázaly jsme to, dostaly jsme se ke kopci, který nás čekal při východu na Radhošť. Statečná Sylva se slečnou Niou se postavily do čela a vedly nás horskými cestami, lesy a pěšinami. Asi v polovině cesty nás stihl odporný liják a ještě odpornější vítr. Nedalo si nikde odpočívat, tak jsme museli stále pokračovat v chůzi, ač to bylo pro některé naprosto nereálné. Konečně jsme se začaly radovat, že přestalo pršet, ale najednou nás stihla obří vánice, při které nikdo nevěřil svým očím, no přece, sníh na jaře? Kdo to kdy viděl. Ovšem to nikoho z naší výpravy nezastavilo a svižným pochodem jsme se ubíraly k našemu cíli. Při našem svižném pochodu a nadšeném zpěvu jsme si pomalu nevšimly, jaká se na nás spustila mlha. Neviděli jsme ani na krok a pořád jsme musely jít dál a dál, byla to hrůza. Sylva a slečna Nia pořád nadšeně opakovaly, ještě kousek, ještě kousek, už tam budem, ale já jsem nic neviděla, byla jsem zmrzlá a mrzutá. Celou cestu mě na nohou držela jen Ineska, která mě pořád povzbuzovala. Najednou mlha o něco ustoupila a před námi se zjevil obrovský kopec, že ani nebylo vidět na vrchol. V tu chvíli jsem opravdu myslela na návrat. Slečna Nia mi ale slíbila, že je to jen kousek. Nevěřila jsem jí, ale ploužila jsem se dál. Opravdu jsem myslela, že padnu ale v tu chvíli, mlha jako by nikdy nebyla, se ztratila a vynořil se obrovský vysílač a socha Cyrila a Metoděje. Opravdu jsme to zvládly a vyšly ten šílený kopec, nevěřila jsem vlastním očím. Po vrcholovém focení nezbývalo nic jiného než si dát ve vyhřáté hospůdce teplou polévku nebo hranolky. 

Když si obě skupiny sdělily vzájemně své dojmy, vyrazily splnit svůj hlavní úkol. K poctě Libušína zasadili semínka douglesky jak za sebe, tak za jiné podporovatele, kteří na výpravu nemohli jít. 

Všichni zúčastnění doufají, že jejich statečný čin napomůže Libušínu k obnově.