Co s hlavou?

Den po své návštěvě hostince U Tří košťat jsem chodila jako tělo bez hlavy, ačkoli jsem hlavu měla, ovšem jako střep. Vůbec jsem nevěděla, kde mi ta hlava stojí. Cítila jsem se, jako bych do ní dostala kladivem. Dělala jsem si z toho těžkou hlavu.

Šla jsem si proto hlavu provětrat na lesní palouk, ale byl plný domácích skřítků, hlava na hlavě. Šla mi z nich hlava kolem. To je asi shromáždění skřítků svobodných, honilo se mi hlavou. Snad mi hlavu neutrhnou, když je vyruším, řekla jsem si nakonec a postěžovala jsem si jim na svou hlavu.

Jeden si mě prohlédl od hlavy k patě. „Jsi na hlavu? Tvoje starosti na mou hlavu. My svobodní domácí skřítci nemáme kam hlavu složit, chybí nám střecha nad hlavou, a lámeme si s tím hlavu? Kdepak, zotročení skřítci kvůli tomu nad námi kroutí hlavou, ale my máme svou hlavu.“

„Promiň, neobtěžovala bych, kdybych vážně neměla těžkou hlavu,“ sypala jsem si popel na hlavu, neboť jsem si uvědomila, že mám máslo na hlavě.

„Hoď ho za hlavu,“ navrhl.

„Nerada bych ho někomu hodila na hlavu,“ postavila jsem si hlavu.

„Když máš svou vlastní hlavu… Ale pamatuj, že nemá smysl jít hlavou proti zdi, hlavou ji neprorazíš.“

„Jenže mně asi visí nad hlavou nějaká hrozba, možná Damoklův meč.“

 „Hlavu vzhůru! Dáme hlavy dohromady a na něco přijdeme. Nejsme přece padlí na hlavu. Hlavní je nemít hlavu v oblacích a držet se při zemi. Ale nevěšet hlavu!“

Nasadil mi tím brouka do hlavy. To, co říkal, mělo hlavu a patu, aspoň se mi to tak jevilo. Měl to vůbec ze své hlavy? Co když mi jen pletl hlavu?

V tom vyšel z jeho hlavy nápad. „Asi by bylo nejlepší vymést ti hlavu,“ zamával koštětem, „to pomůže, za to ti ručím hlavou.“

Nechtěla jsem se do toho vrhnout po hlavě, ale ani jsem nechtěla strkat hlavu do písku. Chvíli jsem si to nechala procházet hlavou a pak si to srovnala v hlavě. Nakonec jsem hlavou kývla.

Měla jsem pak hlavu vymetenou, ale nerozsvítilo se mi v ní.