Život s čarodítětem III.

Pokaždé, když k nám přijde babička na návštěvu, dost často hned ve dveřích slýchávám už celkem otravnou větu (tedy několik vět): "Tu je zase bordel, to nemůžeš uklidit? Všude plno hraček poházených, to dítě si pak nemůže vybrat, s čím si bude hrát a u ničeho nevydrží!"

Jasně, nezasvěcený člověk si asi myslí, že být doma s dítětem znamená, že je všude špígl nígl uklizeno, navařeno, napečeno, vypráno, vyžehleno... Jasně, s domácím skřítkem by to asi šlo, ale v mudlovské domácnosti to s naším čarodítětem prostě všechno nejde. Taky se říká: "Bordel v bytě, šťastné dítě". 

Není to tak, že bych nechtěla uklízet, ale když uklízíte hračky 10x denně, vážně už vás to nebaví. Když uklízím nádobí, zvládne čarodítě vyházet půlku misek z šuplíku. Jasně, snažím se jí naučit věci po sobě uklízet, schovávat. Ale to ona musí chtít, když nechce, neudělá to. Když chce, a bere to jako hru, udělá to. Uklizený obývák u nás vydrží jen po tu dobu, kdy do něj čarodítě nevstoupí nebo je pryč (u babiček apod.). Jakmile tam toho malého draka pustím a je tam déle, než 15 minut, je z toho schopna udělat totální čurbes. 

Níže názorná ukázka - uklizený obývák a to, co zvládla udělat za 5 minut (déle si tam totiž v obou dnech, kdy byly fotky pořízeny, nehrála).

Když už se konečně podaří vyprat a usušit prádlo, chcete ho začít skládat. Žehlení samozřejmě v přítomnosti čarodítěte nepřichází v úvahu, na to si netroufnu. Když teda skládám a třídím, dítě si v klidu hraje a nevšímá si mně. Jakmile chci jít ale vše uložit do skříně, okamžitě to uvidí a ihned vše rozháže. Asi si myslí, že to maminku baví skládat pořád dokola. 

Jsou vyloženě i chvíle, kdy čarodítě opravdu ví, že něco nesmí udělat, ale šibalsky se jen usměje a hodí s věcí, vezme věc a utíká pryč. A v tom horším případě, když jí vážně něco zakážu, spustí svůj ječák. Nevím, kde to vzala, asi v mudlovské školce, protože to předtím nedělala, ale jakmile není po jejím, spustí fakt šílený řev s pláčem. Případně se okamžitě svalí na zem na břicho a začne plakat a vztekat se takhle. V rámci naší výchovy jdu v takových případech pryč, nejdříve jí ale řeknu, ať se vyvzteká a přijde, až se uklidní. To jí po pár minutách přejde a opravdu se uklidní a přijde. Párkrát se i stalo, že se chtěla tulit a svým způsobem se i omluvit. 

Pro mě osobně je nejhorší, když se začne čarodítě vztekat na veřejnosti mezi mudly. To nemám vážně ráda. I když se snažím být nad věcí a zmírnit co nejdříve případný řev a pláč, tak mi to prostě vadí. Vadí mi, že je to moje dítě, které v autobuse nepříjemně křičí. Připadám si pak, že si o mě okolí myslí, že je dítě rozmazlené nebo že ho nezvládám. 

A jaký bude další díl? Co Vás na životě s čarodítětem zajímá? Připište to do komentáře pod článkem a možná se to v dalším díle objeví.