Život s čarodítětem IV.

Letos jsem se už těšila, jak budeme s Natálkou sedět a koukat a hlavně - fandit. Už od dubna jsem ji začala učit klasické fráze - "Češi, do toho!" a to jí i trochu šlo, vezmu-li v úvahu, že ještě moc srozumitelně nemluví. Pak jsem ji zkoušela naučit i "Góóóóóóóóól", ale to si spojila s kopáním do míče, tak si nejsem jistá, zda ten význam pak chápe. A do třetice to byl pokřik "Kdo neskáče, není Čech" a zejména závěrečné "Hop, hop, hop". Ono dítě ještě neumí skákat na místě. Zatím to zvládne tak, že péruje na nohách nebo zvedne paty, ale špičky má na zemi. Ale s rukama to zvládá skvěle. 

Když se konečně mohla dívat na zápas, který se hrál odpoledne, tak více méně rošťačila všude kolem (lezla na židličku, na stoleček, na gauč a tak pořád dokola) nebo se i na chvíli zastavila a hrála si s hračkami, případně vymýšlela, na co vyleze a z čeho spadne, nebo kam vleze (do krabice, do poličky ve skříni apod.).

Takže z jejího koukání nic moc nebylo. Ale našly se i chvíle, kdy jen seděla a s něčím si v klidu hrála. Ale těch nebylo moc. 

No a jak vypadalo fandění skoro 21 měsíčního čarodítěte? To zjistíte z videa:

Tak co, zvládla to letos? Uvidíme, jak to bude příští rok, kdy už bude snad mít tolik trpělivosti a opravdu vydrží sedět chvíli v klidu na místě. To je zatím její největší slabina.