Kterak jsme pokořili královnu

„Pojedu na Sněžku!“ Tato věta zůstala u nás doma bez odezvy. Hlavně proto, že všichni na mě zírali s otevřenými ústy. Zatímco jsem si od příbuzenstva půjčovala vybavení v podobě hůlek a bot (Sněžku mi slečna Nia v teniskách nedovolila), byla tato poznámka zpracovávaná. Má maminka má však schopnost nabrat v případě nouze rychle dech.  

„Sněžku, Olivie? Zbláznila ses? To není Lysá! Co když to nevylezeš?“

„Tak asi bídně zahynu.“

„Ještě si z toho dělej legraci! A to tam budete přespávat?“

„Ne. Jedu ve tři ráno.“ 

„VE TŘI RÁNO?“

„Ano, je to dobrodružství.“

Maminka se musela posadit.

 

Rozloučení s mou rodinou proběhlo zvláštně. Jako by všichni volili opatrná slova, to pro případ, že bychom se už v kruhu rodinném nesešli. Zejména asi nevěřili mým slovům, která pro mě tehdy měla jistou logiku: „V pohodě, spát budu celý pátek. Vstanu pěkně v osm večer, svěží a fit, připravená se připravovat.“  Můj plán neměl chybu. Až na to, že měl. A velkou. Chybu v podobě mých spolubydlících, kteří na můj velkolepý plán zapomněli a přizvali domů návštěvu. Spánek byl tedy odložen na neurčito. Ale žádné strachy, kofein léčí.

Před půlnocí jsem začala drobně panikařit. Nebyla jsem ani trochu unavená. To ten kofein! Avšak tušila jsem, že únava na mě přijde v jakémsi nestřeženém okamžiku. Stalo se tak před druhou ráno. To mi přišla zpráva od horolezecké kolegyně Niane, která mi oznamovala svěžího šlofíka od desíti do půlnoci. Pche. Já mám veliké zásoby kávy, nebojím se ani Sněžky!

Nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou je půl čtvrté ráno a já stojím na nádraží. S tyčkami a horolezeckou obuví. Pozoruji ty podivné kolemjdoucí. Rodinky s dětmi a kufry chápu (internátní školy ve Švýcarsku prý otevírají brzy), chápu i ty podivně motající se páry. A co ti ostatní? Co já? Merline, je sobota půl čtvrté ráno!

Vlak má sedm minut zpoždění. S pocitem vnitřního neklidu píšu náčelníkovi. Nia odpovídá obratem: „Třeba to doženete. Náhradní plán nemám!“  Dávám se na modlení a předvídám veselý den.

Vlak s Niou do Pardubic mi překvapivě neujel. Naskakovala jsem téměř za jízdy, cítila jsem se trochu jako Indiana Jones. Až na ten drsný sex-appeal a fešný klobouk. Ale měla jsem růžového kulicha, poznávací znamení, kdyby Nia náhodou zapomněla, že nevypadám jako Indiana Jones. Ve vlaku jsme usnuly.

Slečna Niane nechrápe. A jestli ano, tak chrápe potichu a nebudí mě.

 

Do Pardubic jsme dojely se vší parádou. Vypadaly jsme jako parádní vši. Zatímco Nia hledala v davu Justina, já hledala stánek s kávou. Justin byl nalezen, káva rovněž. Nastalo radostné shledání na všech frontách.

V tomto okamžiku se dozvídám, že Justin vylezl Mont Blanc. Nebo u něho stál, prostě něco takového. Děsí mě to, obávám se, že budu brzdit tým. Spoléhám na Jonese (Mika, ne Indianu), že svou milovanou šéfredaktorku nenechá opodál ve sněhu a mrazu bídně zahynout.

Nastává další cestování vlakem. Zjišťuji, že Justin je velký sportovec. Fámy naznačují, že Mike jím bude taky. V duchu pláču a proklínám jedno ze svých já, které s tímto nápadem souhlasilo.

Přestupujeme do autobusu. Prý  pojedeme tak dlouho, že bych si zasloužila kinedryl. Žádný nemám, tak si přesedám po směru jízdy a vytahuji igelitovou tašku. Prozkoumávám, zda nemá v sobě díry, zatímco poslouchám rady od Justina, abych se dívala do dálky. Sleduji dálavy a modlím se, ať nevyvrhnu snídani. Jistě by mě to oslabilo v pokoření Sněžky.

Po chvíli cestování k nám nastoupil Mike. S Niou jsme dostaly růži z papíru. Začínám přesvědčovat Mika, že napíše článek do Tlapy. Poslouchám monolog o tom, jaký je zřídka píšící přispěvatel a tak dále (plné znění si nepamatuje ani sám Padouch Jones). Dělá se mi stále víc nevolno, dálavy nezabírají. Strkám hlavu do tašky, zatímco se stále hádám s Jonesem. Justin nutně potřebuje na záchod a Nia mě pozoruje s obavami, abych jí neušpinila nové boty.

 

Rychlý úprk z autobusu. Jsme v Peci pod Sněžkou. Nabádám své kolegy, ať dýchají zhluboka, kvůli roztahování hrudního košíčku. Začínáme výletničit – vytahujeme svačinu a dodáváme si energii i odvahu.

Mike je divně optimistický. Děsí mě.

 

Hledáme značku. Zjišťuji, že asi nejsem dobrodruh. Výkřiky ostatních členů skupiny, jako například „Já ani nevím, jestli je nějaká trasa přístupná“ či „Tak půjdeme po žluté, to jsou zkratky,“ mě opravdu neskutečně děsí.

Docházíme k lesní cestě. Ta je obehnaná výstražnou páskou, doprovod jí dělá obří cedule s nápisem „NEVSTUPOVAT – LED.“ Justin hodí očkem na cestu a s úsměvem pronáší „Toho ledu tu moc není,“ načež zbytek výpravy kývne a rebelsky podlézá již zmíněnou výstražnou pásku. Snažím se nepodléhat panice. Jdu rezignovaně s davem.

Po pár metrech stoupání přestávám mít horolezeckou náladu, v duchu proklínám všechno a všechny. Nia s Justinem vedou naši čtyřku s lehkým náskokem. Mike na mě oddaně čeká. Své čekání doprovází výroky „hop hop hop“ a „můžeš mě praštit, až mě chytíš.“ Asi mu to strhnu z platu.

Nikde kolem nejsou lidi. Zato ledu značně přibývá. Stali se z nás průzkumníci za dobré trasy. Hledáme tu, která klouže nejméně. Ubývá i kamenů, jakožto záchranných bodů.

Kráčím neprobádaným územím. Avšak došlo ke zradě z pozice zmrzlého mechu, na který nevědomky došlapuji. Má speciální horalská obuv je bezmocná, podkluzuje a já letím vstříc jednomu z těch špičatějších kamenů. Kutálím se k nejbližšímu stromu, o něhož se zapřu, abych zkontrolovala škody. Najednou mám v hlavě vakuum, koleno nepříjemně pulzuje bolestí. Zvažuji rychle amputaci. Jen koutkem oka zahlídnu slečnu Niu, která se ke mně snaží dostat, div se nezabije. Jsem omotána obvazem. Napůl mumie, napůl mrzák se belhám za Mikem.

 

Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tvořil Mike a já. Procházeli jsme lesem, za mého neustálého mrčení a proslovů o tom, že takhle začíná každý průměrný horor (skupinka lidí jede za zábavou do lesa, kde následně jeden po druhém odpadá… a já rozhodně nechtěla být první). Mikovi patří všechna sláva, neboť probíhal veškeré trasy i dvakrát z obav, abych si třeba nezranila i druhé koleno. Druhá skupina se plazila pod námi. A když říkám plazila, myslím to doopravdy. Slečna Nia a Justin riskovali své životy na ledové cestičce za občasného sklouznutí několik kroků zpět a halasného smíchu.

Trvalo to snad věčnost, než jsme znovu vylezli z ledového lesa a spatřili světlo. Avšak stálo to za to, výhled, který se nám naskytl, byl pohádkový. Bylo však třeba pokračovat dál. Stoupali jsme výš a výš, až jsme se dostali na Růžovou horu. Lidé sedící a opalující se před hospůdkou na nás nechápavě hleděli, proč že se fotíme u toho zátarasu. Když on by nám to nikdo snad ani nevěřil.

 

„Už tam budeme, neboj, Olivko!“

„Jak daleko?“

„Už jen tohle a jsme tam.“

„Tohle“ byla další obří hora, která mě donutila pomýšlet na sebevraždu všelijakými bizardními způsoby. To už je Sněžka. Aha. Super. Zahynu.

„To dáš.“

 

A dala jsem to.

Nebík už na nás nahoře čekal s předraženým grogem a rozevlátými vlasy. Jones se nenechal stáhnout jednou mrzáckou lemrou dolů a Sněžku si vyběhl (ano, opravdu poslední desítky metrů vyběhl). Justin dorazil na vrchol chvíli po Mikovi. A snad by i Nia chvíli po nich dorazila, kdyby nečekala na mě, kterak se z posledních sil snažím dostat na vrchol.

Přežili jsme! Dobyvatelé ledové Sněžky!

Díky této mimořádné partě:

Niane, za její neskutečnou morální i zdravotní podporu!

Mikovi, za hledání cestiček!

Justinovi, za povzbudivé řeči!

Nebíkovi, za to, že nás čekal ve větru, v dešti (bez toho deště)!

 

Všem! Za perfektní atmosféru. Za nezapomenutelný zážitek. Za akci, které jsem se moc ráda zúčastnila. 

Komentáře

Všechna pole jsou povinná

Jméno
Nadpis
Text
Kolik je 4 + 3 (číslem)?
Akce

Přehled komentářů

Krása!

Napsal: Heky Dne: 20.04.2014 ve 09:18

Úchvatná reportáž, skvěle podaná, přečetla jsem jedním dechem a s nadšením, ač založením jsem pecivál. :D

Napsal: Lily P. Dne: 01.04.2014 ve 07:24

A já si myslela, že blázni, co chodí v zimě po horách, jsou jenom tady. Ale ne, těžká závist, taky se tam chystám. Díky za super reportáž. Btw. dolu jste jeli po zadku? =D

Ledová nebelvírská epopej

Napsal: Bela N. Malrin Dne: 30.03.2014 ve 21:39

+představuje si pana Nebelbracha s krkonošským větrem ve vlasech a chvíli není schopná komentovat+ Z článku přímo cáká úžasná atmosféra. Klobouk i paruku dolů před vámi. Jen kdyby s vámi cestoval někdo se schopností levitace a při těch nejlepších (nejpotupnějších) pózách vás fotil... To bych byla asi úplně nejspokojenější! +směje se a vytrhává si pergamen z časopisu, aby si ho připíchla na nástěnku+