O cestě do kolejky...

Jednoho jarního dne jsem se vydala z Velké síně do kolejky. Nebála jsem se toho, že cestou třeba zabloudím. Dotyčná cesta přede mnou stála totiž už několikrát a vždy jsem do kolejky trefila snadno. Toho dne to tak ale nebylo. A cesta do kokejky mi dala opravdu zabrat.

Vše začalo při cestě z Velké síně po snídani. Mířila jsem tehdy do kolejky pro školní potřeby, abych mohla jít na hodinu Kouzelných formulí. Školní schody si ale asi řekly, že mi cestu trochu ztíží. Místo kolejky jsem se totiž ocitla v umývárně. Navíc to byla umývárna Ufňukané Uršuly a k mojí smůle byla zrovna i vytopená. Během vteřiny jsem tedy byla promáčená od hlavy až k patě. A jelikož jsem ještě neuměla sušící kouzlo, musela jsem jít dál v mokrých věcech.

Rozhodla jsem se vrátit do Velké síně. Doufala jsem, že mi tam někdo pomůže. Jednak třeba osuší moje totálně promáčené věci a také že mi poradí,  jak se do kolejky dostanu. 

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem místo ve Velké síni skončila v kabinetu. Byla jsem si jistá, že cesta byla správná, Velká síň však nikde. A v kabinetu k mojí smůle zrovna nikdo nebyl. 

Zkusila jsem tedy zamířit na hřiště, koneckonců na koštěti trénuje lidí dost. Rozeběhla jsem se tedy ke hřišti. Místo trénujících lidí mě ale přivítalo houkání sov. Skončila jsem totiž v sovinci.

To už jsem začala být opravdu nesvá. Od mokrých věci mi byla pořádná zima a navíc jsem byla i dost unavená. Na chvíli jsem se tedy usadila mezi sovy a odpočívala. Za chvíli jsem se ale znovu vydala na cestu.

Tentokrát jsem se rozhodla zkusit ošetřovnu. Zamířila jsem tedy směrem k ní, doufajíc přitom v to, že opravdu ošetřovnu najdu. Ani tentokrát se mi to ale nepodařilo. Místo ošetřovny jsem totiž skončila na hřišti.

Bylo tam několik lidí. Zkusila jsem se tedy zeptat, jak se do kolejky dostanu. Nikdo to ale nevěděl. Alespoň mi tam ale nějaká starší dívka konečně vysušila šaty. Přestala jsem se díky tomu tedy třást zimou a bylo mi hned tepleji.

Lidé na hřišti mi navrhnuli, ať zkusím jít do sborovny. Poděkovala jsem tedy a vydala se tam.

Ani sborovna nebyla však na svém místě. Tentokrát jsem se místo v ní ocitnula ve Velké síni. Tam ale konečně došlo k pokroku. Byl tam totiž kluk z naší koleje, který navíc věděl, jak se do kolejky dá dostat. Poradil mi tedy, ať se vydám směrem do sklepení.

Nevěřila jsem moc tomu, že tentokrát kolejku opravdu najdu. Dotyčný hoch byl totiž docela šprýmař. Mohl si ze mě tedy pouze střílet. Nicméně jsem se rozhodla, že to přece jen zkusím. Vydala jsem se tedy směrem do sklepení. No a k mému úžasu a radosti jsem kolejku opravdu našla!

Vděčně jsem tedy vběhla dovnitř. Popadla jsem učení a běžela hledat pro změnu zase třídu Kouzelných formulí.