Dne 27. 9. byla uspořádána výprava do Zakázaného lesa. Když se u brány shromáždila celá skupinka, madam Lecter začala uvažovat, jestli nám řekne, co že vlastně jdeme do toho lesa dělat. Některým z nás to na klidu příliš nepřidalo…
Nakonec jsme se vydali hledat houby, které by doplnily zásoby školní kuchyně. Procházka lesem začala poklidně, koukali jsme kolem a hledali houby po všech stranách – byli jsme ujištěni, že rostou i na stromech. Najednou Connor zaregistroval cosi hnědého a hned milou houbu cpal do košíčku.
Pro naši právní bezúhonnost a bezpečnost těch, co to pak budou jíst, nám madam Barbara předvedla kouzlo *FUNGUS STRAVUS*, které identifikuje jedlost houby.
Melisa se pokusila onu jedovatou houbu ukrást, údajně ji chtěla věnovat jedné z Hlav… nebo ne?
Začali jsme tedy zkoušet kouzlo vlastní hůlkou a sbírat lehce radioaktivně zeleně světélkující houby. Najednou se houby blikající červeně probraly k životu.
Lesnice nám v rychlosti vysvětlila, že ony oživlé houby jsou mláďata houbových mužíčků. Bylo nám nařízeno dávat pozor na ruce, nohy a tak vůbec – pro vysvětlení, že se jedná o končetiny naše, nám byl ukázán obrázek pokousání houbovým mužíčkem. Protože tento časopis mohou číst i malé děti, nebudu sem obrázek přikládat, avšak vězte, že jsme si následně na chodící houbátka dávali pozor.
Najednou se houbový mužíček s vyceněnými zoubky rozběhl k Barbaře. Connor se ji jal zachraňovat tak vehementně, až o pár metrů poodlétla. Všichni jsme se pak raději dali na ústup před agresivními houbami – ty se naštěstí rozhodly zůstat na svém území a nepronásledovaly nás.
Došli jsme na krásný palouček, kde byla spousta jedlých bedel.
Pak se to ale stalo; z kapsy mi vyskočila škrkna a začala utíkat pryč. Rozběhla jsem se za ní, aby ji v lese něco nesluplo. Melisa jakožto moje patronka zmizela v lese za mnou a Tess, s povinností primusky ochránit svěřené studenty, vyběhla taktéž.
Pronásledovala jsem Škrkničku do lesa a šustila za ní balíčkem čokoládových pralinek. Ty ji naštěstí nalákaly zpět ke mně. Se škrknou v náručí jsem si ale uvědomila, že nemám nejmenší tušení, kde jsem. Vydala jsem se po polámaných větvičkách a najednou škrkna cosi ucítila. Pro jistotu jsem vytáhla kouzelné párátko a pozorovala podivný pohyb v křoví.
Cosi z křoví se ke mně přibližovalo a já vystrašeně vystřelila červené jiskry nad koruny stromů, abych upozornila ostatní na to, kde jsem.
Přestali tedy řešit řízky, které byly zajímavější než hledání ztracených spolužaček, a když si jí konečně všimli, vydali se za sprškou jisker. Téměř ihned mne i moji patronku našla nasupená madam Barbara a dovedla nás ke skupině, kterou i s námi ihned vyvedla z lesa.
Nakonec to ale dopadlo dobře, škrkna se vrátila s námi a nic nikoho nesežralo, nikdo si nic nezlomil – teď již dopisuji svůj školní trest. Doufám, že až ho madam Barbaře k Lesu ponesu, jak jinak než se škrknou na rameni, nerozhodne se Škrknička pro další neočekávané dobrodružství.
Pro Lví tlapou,
Newika Shelley Lovecraft
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz