Rodinné dědictví aneb jak jsem k hůlce přišla

Už od doby, kam sahá moje paměť, jsem se každé Vánoce těšila na to, až přijde čas na zdobení domu. Táta vyšplhal do skříně, kde měl krabičku. Když ji otevřel, dřímala v ní 7,7 palců dlouhá hůlka. Byla překrásná, ale jak mi bylo řečeno, "smíš jí držet, až ti bude 18". Pche, taková zrada. 

I přes nepřekonatelnou zradu jsem se vždy moc ráda dívala, jak se v domě vznášejí a připevňují nejrůznější ozdoby. Vždy jsem se na tento okamžik ohromně těšila. Ale jeden rok to bylo jiné. Otec se postavil ke skříni a řekl, abych sáhla pro krabičku, která tam ležela. Ano, tušíte správně, bylo mi už 18 a to znamenalo jen jedno. Ano, že letos mám Vánoce v hůlce já! 

Bylo to neuvěřitelné, mít v rukou tu onu známou krabičku a už ji jen otevřít. Neotálela jsem, krabičku otevřela a vzala hůlku do ruky. Trochu mě to překvapilo, byla až neuvěřitelně ohebná a pružná. Naběhla jsem do obývacího pokoje a začala své první vánoční zdobení.

Dnes je to již devět let, co je vánoční zdobení v mých rukách. Ale na to první máchnutí vánoční hůlkou člověk jen tak nezapomene.