Rady pro budoucí majitele zvířátek s výběrem jména

Jedním takovým bláznem jsem já sama! A předem se musím omluvit, ale máme to prostě v rodině.

Vše začalo už když jsem byla ještě školou povinná. V mudlovské rodině jsme si pořídili pejska. Maminka byla čistokrevná jezevčice s úchvatným rodokmenem. Tatínek tehdy využil situace, kdy se opravoval plot a zaskočil si jednou z děr na rande.

Po dlouhých letech pak došlo ke koupi vlastního mazlíčka. Zakrslého králíčka. U něj se vlastně o jméně vůbec nerozhodovalo. Na první pohled z fotky od chovatelky bylo jasné, že je ňufňací a dachmací. A tak mohl být mudlovský partner nakonec rád, že jsme skončili se jménem Ňufík.

Samozřejmě, že pojmenování mazlíčků je nutné u všech. A tak první naše rybka – beta bojovnice – také musela mít své jméno. Po letech soužití se i mudla nakazil bláznovstvím v tvorbě jmen, a tak náš beťák dostal jméno Pan Rybičkák.

Posledním naším pokusem pojmenovat mazlíčka normálním jménem – a podotýkám, že opět marným pokusem – byl náš křečík. Už v obchodě jsem nadhodila, že bude třeba vymyslet nějaké jméno, co bude k tomu drobečkovi sedět a bude se dobře vyslovovat. Mudla, už dopředu zoufalý z představy dalšího šíleného jména, jen pronesl: „Mně je jedno, jak ho pojmenuješ. Já mu klidně budu říkat Pecko.“ Dodnes lituji jediného – kéž bych dokázala vyfotit jeho vyděšený výraz, když jsem radostně vypískla, že je to boží jméno.