Sonda do života našich nejlepších přátel, sov!

-postarší sova ospale otevře své oko, zatřepotá křídly, načež otevře i druhé oko- Ehm, takže ahoj. Jmenuji se Houkadlinka a byla jsem požádána jednou nebelvírskou studentkou, která je shodou okolností mou majitelkou, abych se s vámi podělila o to, jak se nám tu žije.

Moc dobře ne, moc dobře ne! Ten její dvouocasý pes má více pozornosti než my! – skočí do rozhovoru další ze sov, Chrabromil který si načechrává svoji lví hlavu – 

Ach ano, máš svatou pravdu… ale vyprávím to tady já, ne?! – načepýří se Houkadlinka a pokusí se lví sovu klovnout, načež ten uraženě odletí kus dále. – Takže jak tady již říkal kolega, nežije se nám tu moc dobře. Nekrmí nás, musíme vždycky letět k někomu jinému do sovince, nebo si potravu obstarávat sami. A také… -začala, ale opět byla přerušena- také s námi hází! A jsou zlí na nás, že ještě musejí za poštu platit! – přidal svůj komentář Klementek – Platit? Ach tak, ty jsi školní sova, že ano? Tak to tě lituji. Ale na nás jsou také zlí! Některé z nás prohánějí několikrát denně a prý že je nějaký termín, tak ať jsme rychlí. Pff! Copak za to můžeme, že neodesílají ty svoje úkoly včas? – rozčileně cvakne zobákem –

No, ale zpět k tématu. Moje… ehm, chtěla jsem říci naše majitelka Trixie  - rychle dodá, když vidí pohledy ostatních sov – Má kromě nás více zvířátek. Jakousi krysu a hafoně. Hm, musím říct, že jsme se ze začátku dost báli, hlavně toho psa. Ale naštěstí je majitelka perfektně vycvičila, takže nám již neubližují. Že je to tak, Nebelvírské štěstí? Ty si tu z nás nejdéle že? – předá slovo další sově – 

Kdepak, já tu jsem nejdéle! – přidá se sova jménem Duch – Prosím tebe! O těch pár hodin? No, shodneme se na tom, že my dvě jsme u ní nejdéle. A ano, její zvířátka jsou k nám již milejší! – spokojeně cvakne zobákem a uzobne si nějakého zbytku zrní – Mluv za sebe! Mě ta její kočka pěkně drápla včera! – poví jeden z výrů v sovinci, načež se ozve také výr, tentokrát Šikovný Nováček – Tak to ale nebyla od Trixie, ona kočku nemá. To musela být od nějakého jiného studenta.  – a Houkadlinka se opět ozvala – To nemá! Ale za to má žábu! Sice je ještě malinká, ale s mláďaty to trvá dlouho, než se naučí poslouchat! Jestli tady přijde a i jen se na mě podívá, tak ji klovnu. Na takové se musí přísně od začátku, jinak si moc vyskakují, že ano, dámy? –ostatní sovy ihned začínají přizvukovat –

Co vlastně takového udělali, že si kočky, dvouocasí psi a krysy zasloužili takové pěkné zacházení? Posuďte sami. Mazlí se s nimi, trénují je v nějakých skocích nebo co, dávají jim pamlsky… ale co my? Nám nedávají nic a ještě se k nám chovají někteří škaredě. – zatřepetá rozčileně křídly postarší sova Fidorka – Ano, ano! Oni nejsou ani užiteční! My nosíme poštu… ale co taková žába, krysa a prý i nějaký červ. K čemu jsou? K ničemu! – Fidorka sletí na zem a hlasitě klovne do speciálně upravené bedýnky s vodou. – Tady toho nám přinesla Trixie před několika týdny. Ale nebaví se s námi! Prý jsme pod jeho úroveň…pch! Ať si trhne křídlem… teda pardon, ploutví! – skřehotavě se zasměje. – No tak, řekneš nám něco o sobě? – bohužel, poštovní ryba se jen uraženě otočí a věnuje se své činnosti, tedy nic nedělání.- No, tak to bylo ve zkratce, jak si tu žijeme. A jestli dovolíte, už jdu spát. Dobrou noc! – strčí si hlavu pod křídlo a spokojeně odychuje –