Pohlceni propastí

Budík mi křičel do uší moc brzo. Jako vždycky moc brzo, když křičí před devátou. Přesto jsem vstala s dobrým pocitem. Snad to bylo i tím, že jsem věděla, že budu mít čas na jedno kafe doma a jedno na nádraží v Ostravě, kde budu vyčkávat na vlak s obávaným profesorským kupé.

Odpočítala jsem si druhý vagón (jak skvělé jsou mé matematické schopnosti) a nastoupila. Vstoupit do fialového kupé, které se skládá ze slečny Niane a slečny Belatris se může zdát trochu odvážné, ovšem já mám pro strach uděláno. A vstoupila jsem opatrně. A taky se umím prát, kdyby bylo nejhůř.

Naštěstí žádné z mých rádoby bojových technik nebyly nutné. Obě profesorky se tvářily roztomile a konverzace s nimi plynula v příjemné atmosféře. Postupně jsme z oken vlaku sledovaly zlepšující se počasí, s čímž se zlepšovala i naše nálada. Jistě k tomu přispěla i Sylva, která k nám v průběhu cesty nastoupila a vyrovnala tak rovnici profesorky versus studentky.

V Brně bylo místo srazu. Nutno dodat, že jsme se úspěšně srazili všichni, a to velice elegantně. Profesorskou vzpruhou byla madam Bete, co se studentů týče, tak jsme si polepšili o Nebíka, Kate, Cerri a Ciss. Pak jsme jen nastoupili na přeplněný autobus, kde jsme stylově zavazeli všem sedícím (alespoň tedy od sedících se linuly takové poznámky). Po chvíli studentsko-profesorském balancování jsme vystoupili z autobusu a nadechli se kyslíku.

Vystoupili jsme před Balcarkou, kde jsme přemítali, jestli to k Macoše kvůli omezené návštěvní době vůbec stihneme. Rozsudek zněl jasně – stihneme! A tak jsme si udělali svižnou procházku, která vedla kopci i lesy, při níž jsme diskutovali nad problémy světového charakteru. V rámci rychlostní procházky jsme se svezli i lanovkou (kde se všechny tři profesorky propašovaly jako studentky), avšak když jsme došli na místo, bylo již plno na prohlídku, kvůli níž jsme tak spěchali. A tak jsme měli dostatek času posvačit, politovat místní uvázané psy, politovat rodiče s rozjívenými dětmi a vůbec zhodnotit mudlovský stav v této lokalitě.

A pak už byl čas. Schovali jsme bábovku i jiné svačinky, popřáli jsme si štěstí a vydali jsme se vstříc Punkevní jeskyni, která nás měla zavést až k té světoznámé propasti Macoše.

Punkevní jeskyně byly rozhodně zajímavé. Průvodkyně byla rozhodně vtipná, neustále poukazovala na místa, kde se něco zřítilo, kde se potenciálně něco zřítit může. Viděli jsme stalagmity, které vypadaly jako velbloudi (alespoň to slečna průvodkyně říkala), případně i jako jiná zvířátka či zasněžené vesničky. Dokonce jsme si mohli šáhnout na již úplně osahaný stalagmit, který údajně plní přání.

V propasti Macocha jsme taky chvíli pobyli. Bylo skutečně zvláštní dívat se nahoru. Někteří (nebudeme jmenovat) pronesli cosi o tom, že by to bylo skvělé místo pro skokany. Samozřejmě jsme vytáhli opomíjený fotoaparát a vytvořili pár obrázků. Vkusných a na úrovni, samozřejmě!

Následoval čas na lodičky. Tedy na plavení se po řece Punkvě. Lidé sedící na krajích lodičky se museli složitě ohýbat a naklánět, skály byly ostré a hlavně mokré (seděla jsem uprostřed, tak mi to pochopitelně připadalo legrační). Potkali jsme po cestě i pár ryb, dokonce jednoho netopýra.

Když jsme pak vylezli opět na denní světlo, zhodnotili jsme tuto podzemní výpravu velice pozitivně. Já třeba viděla největší pozitivum v tom, že se na nás nic nezřítilo. To se jistě taky počítá.

Cesta zpátky byla naplněná pohodovou procházkou, veselým povídáním a taky Nebelbrachovým magickým nápojem (který měl skutečně magické účinky zejména na slečnu Niu). Zpátky do Brna jsme cestovali znovu autobusem. Tentokrát však poloprázdným, takže jsme mohli nechat odpočinout zmožené končetiny. V Brně pak proběhla oficiální rozlučka v podchodu na nádraží.

A zatímco jedna skupinka (madam Bete, Kate, Ciss a Cerri) pkračovala směr Ikea a druhá skupinka (skládající se pouze ze Sylvy) odjela domů, tak třetí skupinka (slečny Nia a Bela, Nebík a já) se vydala směr Ostrava. Ve vlaku jsme si stihli vyfotit boty, palce, příležitostně obličeje, rovněž jsme zvládli zkritizovat dětský kroužek čehosi, který dělal především v našem kupé příšernosti, následně jsme v sebeobraně usnuli.

A když jsme se probudili na ostravském čerstvém vzduchu, bylo jasné, že je výlet u konce. Výlet to byl však parádní, poučný a zábavný. Rozhodně jsem pro, abychom ho někdy zopakovali. 

=)