Ještě nikdy jsem nebyl v pravé, ani v levé pirátské kajutě. Mé představy o pirátech byly formovány románem Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. Věděl jsem, že správný pirát vypadá jak Dlouhý John Silver. Chybí mu kus levé nohy, který mu od kolene dolů nahrazuje kus dřeva. Opírá se o berlu. Obličej má jako placku, nehezký a bledý. Na rameni mu sedí mluvící papoušek. A samozřejmě zpívá (buď papoušek, nebo pirát, nebo oba): „Na truhle s mrtvolou všech patnáct lodníků, / johoho, johoho, chlastalo rum.“
O jeho kajutě jsem se tam však nic nedozvěděl. A proto, když mi přišlo pozvání piráta Jacka, jsem nedokázal odmítnout. Vstoupil jsem pln zvědavosti. Jack už na mě čekal. Docela mě zklamal. Byl to pohledný, mladý muž s uhrančivým pohledem. Obličej měl podlouhlý, výrazný, osmahlý. Stál pevně na dvou nohách, berlu nepotřeboval. Žádného papouška nebylo vidět ani slyšet.
Po kajutě jsem se nestihl rozhlédnout a už jsem měl v ruce sklenici: „Pane Nebelbrachu, tak rád vás vidím. Připijme si na seznámenou! To je pravý jamajský rum, Captain Morgan Deluxe Dark, 45%, posílají mi ho dvě nebelvírčanky přímo z Kanady, jinde se neprodává. Jen si dejte!“ Zmínka o spolukolejnicích mě zmátla (dnes již vím, že Jackovi nic neposlaly), proto jsem se bez obav napil. A také proto, abych se ujistil, že aspoň rum odpovídá mé představě. Ač mi k jeho pití trochu chybělo správné prostředí, tedy truhla s mrtvolou.
Víc už nevím. Captain Morgan Deluxe Dark má grády. Bohužel tedy nemohu říci, jak taková pirátská kajuta vypadá, ačkoli proto jsem do ní vlastně vešel. S jistotou vím jen tolik, že se v ní nachází Jack. A Morgan. Mám prostě pětidenní výpadek paměti.
Nakonec jsem se díky svým spolukolejníkům, kteří za mě zaplatili výkupné, vrátil do nebelvírské věže. Podle svědectví Miry byla má první slova po vstupu do kolejky: „Ja-Jack mě na-nalíval ja-ja-jamajským ru-rumem, škyt. Děkuji za-za-za záchranu.“ Madam kolejnice, tehdy ještě madam Eillen, do mne vpravila lektvar rušící účinky alkoholu, za což jsem jí vděčný, neboť jsem přišel k sobě. Bohužel nerušil kocovinu, takže jsem ještě několik dní trpce litoval, že jsem přišel k sobě.
Nakonec jsem začal shánět informace, co se se mnou těch pět dní dělo. Nikdo to nevěděl s jistotou; asi kromě Jacka, ale toho jsem se zajít zeptat nechtěl. A kdo ví, třeba popíjel rum se mnou a taky si nic nepamatuje.
Bylo mi řečeno, že mě Jack držel v kajutě. Myslím, že to není pravda. Ve stavu, ve kterém jsem byl, mě bylo potřeba držet leda tak na nohou. V kajutě jsem se udržel sám, přesněji nebyl jsem schopen ji bez pomoci opustit. Dále prý ze mě mámil, jak se dostane do mého trezoru u Gringottů. To jsem mu při nejlepší vůli nemohl říci, neboť jsem to v dané chvíli sám nevěděl. Také prý chtěl znát, jak se dokáže dostat k tolika penězům, co mám já, obyčejný student. Nejspíše neví, že jsem neobyčejný student. Pokud jsem mu řekl popravdě, že pilnou prací, nepochybně ze mne nebyl příliš nadšený. Koleji pak vzkázal, že cena za mé propuštění je sto padesát srpců. Ty bych mu klidně mohl zaplatit sám, kdyby mě ten nerozumný pirát nedostal do stavu, kdy jsem si nemohl vzpomenout, jak se to dělá. Platili tedy jiní. Přeplatili mě více než dvojnásobně! Jsem své koleji vděčný (a jsem jí jistě drahý).
Možná s tím ten rozumný pirát počítal. Jen nevím, kolik stojí takový Captain Morgan Deluxe Dark, obzvláště v množství, které do mě nalil. Měl to vůbec spočítáno? Vyplatilo se mu to?
Rozhodně mu musím poslat dopis s poděkováním za slušné zacházení, napájení a propuštění. Třeba mi v odpovědi popíše svou kajutu.



Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz