Tady je to Pradědovo!

Dostala jsem přesné příkazy vyčkávat na opavském nádraží, kam dojela slečna Nia po extrémně nízkém počtu naspaných hodin. V ruce držela Colu, já kafe. Kofeinově jsem byla výrazně napřed, slečna Nia byla navíc oslabená bolestí hlavy. Držíme se totiž tradic – vždy musí být někdo indisponován.

Cesta autobusem proběhla v pořádku, nikdo neměl tentokrát potřebu zvracet ani jít honem rychle na záchod. Vedly jsme se slečnou velice důležité diskuze o podstatě světa, proto se za námi celý autobus s výrazem podivu otáčel (ne, vůbec jsme nedrbaly!).

Vystoupily jsme v Karlově Studánce a chvíli jsme se jen kochaly pohledem. Poté nastala technická část! Slečna Nia několikrát složila i rozložila své hůlky, přičemž se jedna z nich odmítla dostat do původního stavu. Po několika desítkách minut se slečna Nia na hůlky vykašlala, přivázala je natruc k batohu a mohly jsme vyrazit na cestu.

Bohužel jsme nevěděly kudy.

Pokud jste to dosud nevěděli, tak slečna Nia má problém najít výchozí bod jakékoliv trasy. A tak jsme se prošly po Karlově Studánce, samozřejmě s mapou v ruce, abychom vypadaly patřičně turisticky.

„Já už vím! Musíme se vrátit a jít na druhou stranu!“ zvolala slečna Nia a pro potvrzení se optala kolemjdoucí paní. Paní potvrdila, že navrhovaný směr cesty je úplně špatně. Slečna Nia potupně schovala mapu a za zvuku mého smíchu jsme se vydaly po správné stopě.

Jakmile jsme narazily na první vodopád, věděly jsme, že to bude krásný výlet. Vodopád příjemně šuměl, tak jsme se u něj zvěčnily. Slečna Nia se taky chopila role, kterou běžně zastává Sylva – šáhnout do každé říčky, potůčku, prostě do čehokoliv, čím je možno se ušpinit nebo zamokřit. Nutno podotknout, že tyhle vody byly skutečně čisťounké.

Vydaly jsme se tedy trasou podél Bílé Opavy. Bylo to skutečně kouzelné, dokonce i tak proměnlivé počasí se na nás culilo. Jedinou vadou na kráse byla bolest slečny Niy, která živená mým pronikavým hláskem přerostla v migrénu. Přesto byla procházka přes můstky a zledovatělé schůdky zajímavá, poučná a rozhodně zábavná. Z cesty jsme sešly jen jednou, a  stejně jsme hlady a osamocené nezahynuly, jak vždycky tvrdí slečna Nia.

Když jsme se dostaly na Ovčárnu, slečna Nia zmoženě odpadla na lavičku. Její výraz „asi co nevidět zahynu“ mě přinutil jít na výpravu za zázračnou pilulkou. Měla jsem štěstí už v prvním hotelu, kde jsem se zjevila, paní mi laskavě prodala prášek na bolest hlavy, který jsem podala slečně. Ráda bych jen podotkla, že jsme měly s sebou spoustu obvazů, bonbonů s vitamínem C, vodu i potravu, ale prášek ani jeden! Horolezecky jsme byly naprosto nepřipraveny, nechť je to pro nás poučení na příští výšlap!

S radostí jsem pozorovala, že se slečně po chvíli udělalo lépe. O poznání častěji komunikovala, více se smála a vůbec byla víc jako člověk než mrtvolka. Cesta k vrcholu Pradědu už byla víc ukecanější, zábavnější a vůbec svižnější. A protože stoupání na Praděd není nijak zvlášť prudké, šlo se nám jedna báseň.

Na vrcholu jsme pak dostaly nabídku vypít jakési mudlovské víno za fotografické služby turistické skupince. Slečna Nia způsobně odmítla, já se však potajmu napila. Slečna Nia se tak kochala výhledem, že si toho skoro ani nevšimla. Když jsme si v klidu prošly vrchol křížem krážem, rozhodly jsme se, že stihneme autobus, který bychom teoreticky stihnout neměly.

Zrychlily jsme tempo. Nějací chlápci nás zvali na rum s Colou. Možná i bez Coly. Způsobně jsme odmítly. Čas byl vzácný, jedno napití nás mohlo zpomalit. Cestou jsme se předháněly se skupinkou mladých turistů, kteří očividně spěchali na stejný autobus co my. Skupinka se z kopce rozběhla. Zbývalo tak málo času.

„Poběžíme taky!“ zvolala slečna Nia a dala se do běhu. Moje rozedřené paty silně protestovaly. Křičely. Mávaly na mě pomyslnými ručičkami. A já je umlčela a nechala je dál se rozdírat do krve, protože jsme se zařekly, že ten autobus prostě stihneme. Takže paty se musely podvolit. Chudinky, hojily se tak dlouho!