Předání vůdcovských otěží

Musím se přiznat, že do příprav jsem se letos nezapojovala. Ono sbalit si hromady věcí, které jsem si nastřádala ve své malé ložničce, kterou mi v koleji lvíčata přenechala (on to tedy byl spíš takový malý kumbál se spacím křeslem, ale tak když jsem líná si dojít k sobě do ložnice…), byla práce na docela dlouho.

Naštěstí  mě  primuska,  v koleji  známá  jako  potlouk  v lidské  formě,  ubezpečila, že má s prefektama všechno pod palcem, a není třeba se ničeho bát. Doslova mi bylo řečeno: „Klídek, mně můžete důvěřovat.“

A já ji s radostí uvěřila. V klidu jsem třídila pergameny na ty, které ještě budu potřebovat, a na ty, kterými budou moc lvíčata přitápět v krbu. Lvíčata si užívala plavbu na lodi, kdy jejich cílem byl Karibik.

A pak to najednou šlo od desíti k pěti. Přilétla mi expresní sova, že při vylodění někdo unesl slečnu Christin. Místo balení jsem rychle vyrazila za lvíčaty. Celá lví smečka se na mě vrhla, že prý bylo třeba na vysvobození 100 srpců a že už to dávno zaplatili. Oddechla jsem si, ale jen na pár chvil.

Zjistili jsme, že nám chybí pro změnu pan Nebík. Za toho podivný pirát chtěl už 150 srpců. A tak jsme se rychle rozutekli po ostrově a hledali práci, abychom vydělali na výkupné. Naštěstí jsme stihli peníze vydělat včas. On totiž kapitán Jack pronesl, že jestli to nestihneme, s radostí nám výkupné navýší o dalších 50 srpců. Musím uznat, že ten jeho naštvaný škleb, když jsme to stihli a předával mi pana Nebíka, stál za to.

Pomalu jsme odcházeli za ostatními lvíčaty, když tu se Jack ozval: „Nemysli si paninko, že je všemu konec. Však ještě budeš litovat, žes mi s tou tvou bandou vlezla na ostrov.“

A nedělal si legraci. Po pár dnech unesl slečnu Prin, o které prohlásil: „Docela fešná dcérenka. Ale jo, ta půjde. Ta bude mojí ženou.“

Přiznám se, že v tu chvíli na mě už šly mrákoty. Blížila se doba, kdy bych měla kolej předat novému řediteli nebo ředitelce, a já šedivěla hrůzou z toho, že bych měla předat kolej neúplnou. Na hrad jsem poslala dopis pro skřítky, ať sbalí mé věci a hodí mi je do kabinetu. Holt na třídění bude čas jindy.

Společně jsme se opět vrhli do práce, a byť se zdálo, že půjde o úkol, co nepůjde splnit, nakonec se nám podařilo i slečnu Prin zachránit, a Jack měl se svatbou utrum.

Je to ale neřád a nevzdal se. Jako poslední unesl slečnu Miru. To už nastal čas předat kolej a já musela s pravdou ven. Esperanza se zamyslela, pokrčila rameny a pronesla: „Neboj, já jí dostanu zpátky a ten pirát bude litovat, že kdy vztáhl ruku na rudé.“

A tak jsem předala otěže, povinnosti a jeden průšvih do rukou nové kolejní ředitelky a vyrazila se zhroutit do svého kabinetu. A ten bordel, co mi leží na zemi, na ten bude asi ještě pár dnů padat prach…