S duchy nejsou žerty

Hluboko po půlnoci se v Severní věži odehrávalo tajné zasedání. Co na tom, že byla věž uzamčena. Duchům jsou lidské zámky a kouzla k smíchu, a když chtějí, dostanou se kamkoliv. Tak jako v tomto případě…

Na místě se už vznášel Matýsek a pobrukoval si Nebelvírskou hymnu.

„Kušuj s tím rámusem,“ zasmála se Ankaret a vplula do místnosti.

„Nech ho, má hezký hlas,“ opomenula ji Isabell, která vplula v závěsu.

„Super, tak jsme všichni,“ zasmál se Matýsek.

„Jak všichni? Nechybí ti tu Marg?“ zeptaly se dušice jednohlasně.

„To je právě důvod, proč vás volám. Je třeba se vypořádat s Marg!“

Severní věž se ponořila zpět do ticha. Dušice nevěřícně valily pohled na nebelvírského ducha.

„No tak, co se koukáte jako byste viděly ducha,“ zasmál se Matýsek svému vlastnímu vtipu. „Však musíte souhlasit, že od chvíle, kdy se stala osobností hradu, je s Marg k nevydržení. Stále nám dává najevo, jak je úžasná a my za nic nestojíme. A že hrad by si vystačil s jediným dokonalým duchem, tak proč mít čtyři.“

Ankaret s Isabell nic nenamítaly. Věděly, že má Matýsek pravdu. Ale nahlas se jim nechtělo nic říkat.

„Je jedno kouzlo, které by nám pomohlo,“ dodal.

Ankaret s Isabell nakonec souhlasily.

Matýsek si vše vzal na starost. Slíbil dušicím, že vše zařídí a dá jim vědět, jakmile bude vše připraveno na vyřčení dušího kouzla. Isabell ani Ankaret neprotestovaly. Sice slíbily pomoc, ale bylo na nich vidět, že stále lehce váhají. Naštěstí se přístup Marg neměnil a kdykoliv s ní trávily více času, uvědomovaly si, jak jim pije krev, kterou vlastně už dávno nemá.

„Snad si Matýsek pospíší,“ povzdechla si jednoho dne Ankaret. „Víš, co mi dneska řekla? Že jsem parodie na ducha. Kdybych měla tělo a ona taky, tak jí na místě zaškrtím.“

„Neboj, už brzy to bude,“ pousmála se Isabell.

Nastal den D, respektive noc N. Matýsek svolal dušice do Severní věže. Ankaret měla co dělat, aby překvapeně nevypískla, když si všimla, že se vedle Matýská vznáší Marg. Isabell udržela nehybnou tvář a jen kývla na pozdrav.

„No to je dost, že jdete,“ pronesla Marg s otráveným výrazem. „Jako, že vám není trapně. Martin tady vás požádá o pomoc a vy ani nedokážete přijít včas.“

Ankaret i Isabell mlčely.

„Takže mi všechny fakt pomůžete se dostat na druhý břeh?“ zeptal se Matýsek.

Marg bez váhání kývla hlavou. Isabell s Ankaret si vyměnily pohled, načež též kývnutím daly najevo svůj souhlas.

Severní věží se začal prohánět ledový vichr. S každým dalším slovem, které dušice pronášely při kouzlení, sílil. K němu se navíc přídávala mlha od jezera. Po chvíli nebylo v místnosti přes bílý opar vůbec nic k vidění.

„Ten, kdo odmítal opustit tento svět, nyní svého rozhodnutí lituje,“ pronesla Marg.

„Pomoc dalších duší s cestou na věčnost nyní kvituje,“ pokračovala Ankaret.

„Bytí v nebytí ať nadále duši netrápí a nic ji již neničí,“ navázala Isabell.

„Čtvrtý být svědkem musí, jak tři duchové se sami zničí!“ vykřikl Matýsek.

Dušice se k němu překvapeně otočily, ale nic nezmohly. Zmizely spolu s jezerní mlhou!

Matýsek proplouval hradem a tvářil se u toho značně sklesle. Před všemi truchlil po ztrátě svých duších společnic. Navenek Matýsek vypadal sklesle. V duchu však skákal radostí. Zůstal tu jediným a jedinečným duchem. A i na věčnosti bude mít klid od ukecaných náladových ženských.

Bohužel jeho radost neměla dlouhého trvání. Na Halloween se otevřely brány pekelné a všechny tři dušice, vysmáté od ucha k uchu, se vrátily zpět do hradních zdí.

„Ještě budeš litovat, cos udělal,“ pronesla Marg ledovým hlasem.

„Myslel sis, že nepoznám upravené kouzlo?“ dodala Isabell.

„Ale dovolená to byla pěkná,“ zasmála se Ankaret.

Matýsek tentokrát doopravdy plakal.

Pac a pusu,

Vaše Cida

ehm